Článek
Bylo mi třicet a pracoval jsem v účtárně velké firmy. Považoval jsem se za solidního nápadníka - vlastní byt, auto, slušná práce. Když nastoupila nová kolegyně Jana do marketingu, myslel jsem si, že mám šanci.
Začal jsem klasicky - káva v kantýně, náhodná setkání u kopírky, vtipné poznámky na poradách. Jana byla krásná, chytrá a… naprosto nedostupná. Každý můj pokus o sblížení odmítla s ledovou elegancí.
Jednoho dne jsem zaslechl, jak říká kolegyni: „Ten účetní? Ne, díky. Vypadá nějak zašle.“ Zašle! Já! Šel jsem si večer stěžovat kamarádovi do hospody. „Povídala jedna rašple, že vypadám nějak zašle,“ postěžoval jsem si u piva.
„Rašple“ seděla u vedlejšího stolu. Ano, Jana tam byla s kamarádkami a všechno slyšela. Místo aby se urazila, začala se smát. „Takže já jsem rašple?“ přisedla si k nám. „A ty jsi gentleman, co o ženách mluví takhle za zády?“
Ten večer jsme si poprvé skutečně popovídali. Bez kancelářských masek, bez hraného dvoření. Zjistili jsme, že máme podobný smysl pro humor, stejný pohled na život. A hlavně - že první dojem může být zatraceně zavádějící.
„Víš, proč jsem řekla, že vypadáš zašle?“ přiznala mi po letech. „Protože jsi mi byl nebezpečně sympatický. A já měla strach ze vztahu s kolegou.“ Kdo by řekl, že urážka může být vlastně vyznání lásky?
Vzali jsme se po roce známosti. Naši kolegové nemohli uvěřit, že „ta rašple“ a „ten zašlý účetní“ tvoří pár. Ale my věděli své. Věděli jsme, že jsme našli něco vzácného - partnera, který vás dokáže rozesmát i naštvat během jedné věty.
Čtyřicet let uplynulo jako voda. Vychovali jsme tři děti, přežili hypotéku, postavili chatu. Jana už mi dávno neříká, že vypadám zašle - teď říká, že vypadám „noblesně zralý“. Já jí na oplátku neříkám rašple, ale „moje ostřejší polovička“.
Někdy, když sedíme večer na zahradě a vzpomínáme, se tomu všemu smějeme. Jak jsme se málem minuli kvůli hloupým předsudkům. Jak jedna urážka v kantýně mohla zmařit celoživotní lásku.
Naše děti ten příběh zbožňují. Vypráví ho na každé rodinné oslavě. „Představte si, že mamka tátu nejdřív odmítla, protože vypadal zašle!“ A my se jen držíme za ruce a usmíváme se. Protože víme, že ty nejlepší věci v životě často přicházejí v neočekávaném balení.
Dnes, po čtyřiceti letech, když se na Janu dívám, vidím tu nejkrásnější ženu na světě. Ne proto, že by se nezměnila - oba máme šedivé vlasy a vrásky. Ale proto, že v jejích očích vidím všechny ty roky společného smíchu, všechny ty společné zápasy, všechnu tu lásku.
A ona? Ona říká, že už nevypadám zašle, ale prý jsem jako dobré víno - čím starší, tím lepší. I když podezřívám, že to říká hlavně proto, že jsem jediný, kdo ví, kde schovává brýle na čtení.
Všem těm mladým, kteří hledají lásku vzkazuji - nedejte na první dojem. Nedejte na povrchní soudy. Ta „rašple“ z účtárny může být vaše životní láska. Ten „zašlý“ kolega může být muž vašich snů. Někdy stačí dát šanci něčemu, co na první pohled vypadá jako katastrofa.
Jana teď čte přes moje rameno a směje se. „Měl jsi napsat, že jsem byla mladá a hloupá,“ říká. „A že jsi skutečně vypadal trochu zašle.“ A víte co? Má pravdu. Ale jsem rád, že byla dost moudrá, aby viděla za ten první dojem. A já byl dost tvrdohlavý, abych se nenechal odradit jednou urážkou.
Protože někdy ty nejkrásnější příběhy začínají těmi nejhoršími začátky. A někdy ta největší urážka může být začátkem největší lásky.
P.S.: Jana mi právě řekla, že po čtyřiceti letech vypadám ještě zašleji než tehdy. Ale říká to s láskou. A to je ten rozdíl.
