Článek
Pozvání tchyně byl můj nápad. Chtěla jsem „uklidit atmosféru“, jak se tomu dnes říká, a trochu přetavit naše vztahy do něčeho, co se aspoň z dálky podobá lidské konverzaci. Manžel se sice tvářil, že by dal přednost výměně oleje v autě nebo návštěvě zubaře, ale přikývl. Tak jsme prostřeli.
Tchyně přišla přesně. Ani minutu dřív, ani později. Na sobě měla šaty, které podle všeho pamatovaly sametovou revoluci, ale držely se statečně. S sebou nesla krabičku s něčím, co nazývala „její vlastní tatarka“, a ve tváři výraz, který nelze úplně přeložit do slov, ale něco mezi „no uvidíme“ a „čekám selhání“.
U stolu panovalo napětí. Ne velké, spíš takové to lehké škubání v koutcích, když se člověk bojí, že řízne špatně maso nebo si zapomene utřít ruce o ubrousek a udělá si skvrnu na svědomí.
Servírovala jsem kuře a snažila se vypadat klidně. Tchyně se usmála a pronesla první větu.
„Vypadá to pěkně. A kuře jste pekli v čem? V troubě nebo v mikrovlnce?“
Bylo mi jasné, že to není otázka, ale test. Odpověděla jsem klidně: „V troubě, pomalu, dvě hodiny, s máslem a bylinkami.“
Přikývla. „No jo. Tak snad to nebude suché.“
Muž mlčel. Byl v poloze mezi přežíváním a pasivním odporem. Naložila jsem si salát, snažila se navázat téma o počasí, ale tchyně už byla v ráži.
„Pamatuju si, že když jsem dělala kuře já, tak bylo šťavnaté i bez másla. Dneska všude samé máslo a olej. Tohle je takové… moderní, že?“
Místo odpovědi jsem se zasmála. Ten typ smíchu, co používáte, když se vám třese oko a nesmíte si to dovolit přiznat.
Pak přišla fáze ochutnávání. Tchyně ukrojila kousek masa, přivoněla si, chvíli ho posunovala po talíři a pak velmi opatrně zvedla oči.
„Aha. Takže bez vývaru.“
„Bez vývaru,“ přikývla jsem. „Chtěla jsem, aby chuť zůstala čistá.“
„Hmm. Taková… přírodní verze.“ Následovalo mlčení, ve kterém bylo slyšet každé zakřupání brambory.
Pak otevřela svou krabičku.
„Dala jsem vám trochu mojí tatarky. Domácí. V obchodě už to chutná jak lepidlo. Ale vy asi takové věci nejíte, že ne?“
Přisunula misku ke mně, jako by nabízela kompromis. Otevřela jsem víčko. Vypadala… ostře. Už z pohledu. Barva mezi žlutou a okrovou, konzistence mírně tekutá.
„Je s cibulí, česnekem a kyselou okurkou. Žádná chemie.“
Poděkovala jsem a lžičku si dala na kraj talíře. V duchu jsem přemítala, jestli je horší ignorovat nabídku nebo přetvářet obličej při požití.
Rozhodla jsem se pro hrdinství. Malinko jsem si namočila kousek kuřete. Chuť byla… intenzivní. Něco mezi česnekovým krémem a zubní pastou. Tvářila jsem se, že je to zajímavé.
„Nezvyklé,“ řekla jsem upřímně.
Tchyně přikývla. „Ano. Je to taková moje věc. V rodině ji máme rádi.“
Zatímco já se snažila udržet výraz živého člověka, tchyně se pustila do monologu o tom, jak to mají s kuřetem u nich. Kdy se kuře solí, kdy se nesmí solit, jak dlouho se má krájet, a že někteří lidé maso přepékají ze strachu z bakterií, ale přitom zapomínají, že přepékání je horší než bakterie samotné.
V tu chvíli se ozval manžel. „Dáš si víno?“ zeptal se mne, aniž by vzhlédl.
„Dám. Ráda,“ odpověděla jsem tónem zachráněného trosečníka. Nalil. A i sobě. Výjimečné gesto.
Tchyně nepila. Prý, že po víně jí hořkne káva. A že káva je základ života.
Po obědě jsme nabídli dezert. Domácí koláč. Vypadalo to, že bude přijat kladně, ale po prvním soustu tchyně jemně přimhouřila oči.
„Těsto je takové… jiné. Dáváte do něj sodu nebo kypřicí prášek?“
„Prášek,“ odpověděla jsem.
„Aha. Já dávám jedlou sodu. Koláč pak není tak… buchtovitý.“
Chvíli jsme mlčeli.
A pak, naprosto nečekaně, si tchyně otřela ruce do ubrousku, narovnala se a řekla: „Jinak ale hezký oběd. Takový… mladistvý.“
Muž přikývl. Já se usmála. Netuším, co znamená „mladistvý oběd“, ale znělo to jako největší kompliment dne.
Když odešla, zůstali jsme sedět. Manžel vstal, vzal si koláč a snědl ho celý. Beze slov.
A já si pomyslela, že příště udělám guláš. Ten nemá tolik variant.
