Článek
Když jsem před dvěma lety nastupovala do jedné z největších českých firem, měla jsem velké oči. Prestižní firma, skvělé benefity, možnost kariérního růstu. Realita? Noční můra, která mi málem zničila zdraví i osobní život.
Na pohovoru to znělo skvěle. Pracovní doba 8-16, každý pátek možnost home office, stravenky, MultiSport karta. Jenže už během prvního měsíce jsem pochopila, že realita bude úplně jiná. Z osmihodinové pracovní doby se staly dvanáctihodinové směny, z pátečního home office povinné sobotní směny.
Nejhorší byl ten neustálý tlak. Každé ráno porady, kde se rozebíralo, kdo kolik udělal práce předchozí den. Kdo nesplnil normu, byl veřejně zostuzen před celým oddělením. Moje nadřízená si libovala v ponižování lidí. „Když se vám to nelíbí, můžete jít, za dveřmi čeká dalších deset zájemců,“ byla její oblíbená věta.
Mobil se stal mým nepřítelem. I dlouho po pracovní době přicházely zprávy a hovory. Ještě tohle dodělej, Zítra to musí být hotové, Nemohla bys přijít v sobotu? Odmítnout znamenalo podepsat si rozsudek smrti. Několik kolegů, kteří se odvážili říct ne, bylo během měsíce „reorganizován“ pryč.
Obědy? Na ty nebyl čas. Jedli jsme u počítače, často jen rychlé bagety nebo salát. Když jsem si jednou dovolila jít na skutečný hodinový oběd, našla jsem po návratu na stole písemné napomenutí. Prý „neplním pracovní povinnosti v požadovaném rozsahu“.
Work-life balance bylo sprosté slovo. Víkendy přestaly existovat. Dovolená? Tu jsem si mohla vzít, jen když to dovolila situace. A i během dovolené jsem musela být na telefonu, kontrolovat maily, být připravená okamžitě nastoupit.
Po půl roce jsem začala mít zdravotní problémy. Nespavost, úzkosti, žaludeční potíže. Lékař mi doporučil změnit práci. Ale já se bála. Hypotéka, závazky, strach ze změny. A tak jsem vydržela ještě další rok, který mi připadal jako věčnost.
Poslední kapkou byl kolaps jedné kolegyně přímo v kanceláři. Mladá holka, třicet let, zhroutila se u počítače po osmnáctihodinové směně. Vedení to označilo za „osobní selhání“ a druhý den byl její stůl prázdný. To byl moment, kdy jsem si řekla dost.
Dnes, s odstupem času, vidím, jak toxické to prostředí bylo. Firma se navenek tváří jako moderní zaměstnavatel, který pečuje o své lidi. Realita je ale úplně jiná. Je to systém postavený na strachu, vydírání a vykořisťování.
Proč píšu tento příběh. Jako varování pro všechny, kdo sní o kariéře ve „velké firmě“. Někdy jsou ty benefity a velké sliby jen pozlátkem, pod kterým se skrývá realita, kterou byste opravdu zažít nechtěli.
Zdroje: Autorský text
