Článek
Je to právě pětasedmdesát let, co padl rozsudek smrti nad Miladou Horákovou. Komunistický soud ji tehdy poslal na šibenici spolu s dalšími třemi lidmi, které režim označil za hrozbu. Devět obžalovaných dostalo dlouholeté tresty. Celý proces byl od začátku jen pečlivě připravené divadlo. Všechno režírovala komunistická strana, která se inspirovala sovětskými čistkami, respektive přiznání před kamerami, nalinkovaný průběh, vynesený rozsudek. Miladu Horákovou popravili tři týdny po soudu, 27. června 1950, brzy ráno. Bylo po páté hodině.
Před soudem tehdy stála žena, která měla za sebou život plný odvahy a zásadovosti. V posledním slovu k soudu vyjádřila poděkování svému advokátovi, že se pokusil nalézt argumenty pro její obhajobu. Sama však jasně řekla, že své činy dělala vědomě a že přijímá plnou odpovědnost. Trest, který jí bude určen, chtěla přijmout s odevzdaností. Ta slova nebyla naučená, nebyla teatrální. Byla to slova člověka, který se rozhodl nezradit sám sebe – ani za cenu života.
Milada Horáková byla ještě před válkou aktivní političkou. Poslankyní Československé strany národně socialistické. Za nacistické okupace se zapojila do odboje. Gestapo ji zatklo už v roce 1940. Tehdy jí hrozil trest smrti. I tehdy ale soud rozhodl jinak a ona dostala osm let vězení. Dočkala se konce války v ženské káznici v bavorském Aichachu.
Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. (…) Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.
V roce 1949 ji zatkli znovu. Tentokrát už to ale nebyla jen snaha někoho umlčet nebo vystrašit. Z jejího případu se měl stát vzorový proces jako varování pro všechny ostatní, co by snad chtěli nesouhlasit. Vyšetřování trvalo dlouho, ale ne proto, že by někdo hledal důkazy. Šlo hlavně o to, aby se obžalovaní naučili svá přiznání nazpaměť. O pravdu tady vůbec nešlo. Stačilo říct to, co po nich chtěli slyšet. Celé to pak připomínalo důkladně nacvičenou scénu: osm dní výslechů, otázky předem připravené, odpovědi naučené. A rozsudek? Ten byl jasný dávno předtím, než vůbec někdo stanul před soudem.
Historici dnes popisují celou konstrukci jako klasický příklad politického monstrprocesu. Hledal se veřejný nepřítel, který by byl dostatečně výrazný, aby jeho likvidace zapůsobila na celou společnost. A stejně jako v Sovětském svazu i tady šlo o to, aby lid viděl přiznání – ať už bylo získáno jakkoliv. Obžalovaní tak recitovali připravené texty a za kulisami toho procesu se odehrávalo fyzické i psychické násilí, které mělo přinutit všechny zúčastněné mlčet. O tom, co se dělo za zavřenými dveřmi, vypovídají i pozdější vzpomínky pamětníků. Jeden z těch, kteří byli také odsouzeni – František Přeučil – později popsal, jak mu po letech přišel dopis od bývalého příslušníka StB.
Ten ho prosil, aby ho nikdy veřejně nejmenoval. Prý byl přítomen u jednoho výslechu, při kterém Miladu Horákovou svlékli, pověsili hlavou dolů a bili ji. Napsal, že se na tom sám podílel, a jedinou úlevou pro jeho svědomí je, že se k tomu někomu přiznal. Soudní proces nebyl jen záležitostí soudní síně. Režim ho doprovodil rozsáhlou propagandistickou kampaní. Ve fabrikách se konala veřejná čtení, lidé byli nuceni podepisovat petice požadující přísné tresty. Tisk i rozhlas opakovali hesla o zrádcích a špionech, kteří chtějí zničit úspěchy lidu. Vznikaly i místní iniciativy – v jedné z nich se psalo, že „tyto zrůdy chtěly zvrátit všechny vymoženosti pracujícího lidu“ a že zasluhují „nejpřísnější spravedlivý trest“.
Soudní líčení sledovalo v průběhu osmi dnů přibližně čtyři tisíce lidí. Příbuzní obžalovaných mezi nimi ale být nesměli. Ani dcera Milady Horákové, ani její sestra neměly přístup. Až večer před popravou jim bylo povoleno matku na chvíli navštívit. Pro dceru Janu Kánskou, která dnes žije ve Spojených státech a je jí přes devadesát let, to byl okamžik, na který nikdy nezapomněla. Veřejně několikrát popsala, že její matka byla pro komunisty nebezpečná. Byla vzdělaná, rozvážná a uměla stát za svým. Nejdřív se ji snažili přesvědčit, aby šla s nimi. Když ale pochopili, že si ji nezískají a že neustoupí, rozhodli se ji radši umlčet.
Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…
O milost žádala rodina i přátelé. Dokonce i významné osobnosti ze zahraničí – například Winston Churchill. Prezident Klement Gottwald, který Miladu Horákovou znal z doby první republiky, měl konečné slovo. Rozhodl se však návrh na milost odmítnout. Ani poslední dopis, který Horáková napsala před popravou, rodina nikdy nedostala. Ironií zůstává, že i nacisté v době druhé světové války často poslední dopisy vězňům předávali. Komunistický režim to neudělal.
Poprava byla vykonána 27. června 1950 v časných ranních hodinách. Milada Horáková byla oběšena jako poslední ze čtyř odsouzených. Její smrt měla být definitivním mementem – a skutečně se jím stala. Jenže ne tak, jak si to komunisté přáli. Miladu Horákovou soudy plně očistily až po roce 1989. V československé historii zůstává jako silný symbol odvahy, neústupnosti a lidské důstojnosti. Její osud připomíná, jak nebezpečné to je, když se právo zvrhne v nástroj moci a ze spravedlnosti zůstane jen prázdná fasáda.
Zdroje:
