Článek
Dalibor pracoval jako dispečer ve firmě, jejíž provoz fungoval i mezi vánočními svátky. Každý rok proto nastával stejný problém. Někdo musel zůstat na pracovišti, zatímco ostatní čerpali dovolenou. Dalibor byl rozvedený, děti neměl a jeho rodiče už nežili, takže v minulosti několikrát dobrovolně řekl, že může vzít směnu na Štědrý den nebo mezi svátky. Věděl, že kolegové s malými dětmi chtějí být doma, a jemu nevadilo oslavit Vánoce později se sestrou a její rodinou. „Nikdy jsem to nebral jako nějakou oběť. Když jsem věděl, že kolega má doma pětileté dítě, připadalo mi normální mu vyjít vstříc. Jenže pomoc funguje jinak, když se pro ni člověk rozhodne sám, a jinak, když už s ní ostatní automaticky počítají,“ vzpomíná.
O svém vánočním programu se dozvěděl od ostatních
Na začátku listopadu se v práci začalo řešit rozdělení dovolených. Vedoucí požádal zaměstnance, aby se mezi sebou předběžně domluvili a následně mu přinesli návrh služeb. Dalibor zatím nic nevyplňoval, protože čekal, až mu sestra potvrdí termín rodinného pobytu na horách. Letos totiž poprvé po mnoha letech plánovali strávit několik dnů společně mimo město.
Jedno odpoledne se vracel pro zapomenutý telefon a před kuchyňkou zaslechl několik kolegů, jak řeší vánoční směny. Nechtěl nikoho poslouchat, jenže zaznělo jeho jméno. Jedna kolegyně navrhla, že by Dalibor mohl jako obvykle vzít většinu období mezi svátky.
Další muž odpověděl, že je to nejlogičtější, protože Dalibor stejně nemá děti a na Vánoce údajně nikam nejezdí. Pak začali řešit, kdo si díky tomu může vzít celý týden volna. Dalibor chvíli stál za dveřmi a nevěřil, jak samozřejmě o jeho čase mluví.
Nejvíc ho neurazila samotná směna
Kdyby ho někdo požádal, zda by mohl odpracovat jeden konkrétní den, pravděpodobně by o tom přemýšlel. Vadilo mu něco jiného. Nikdo se neptal, zda má vlastní plány. Jeho život byl jednoduše vyhodnocen jako méně důležitý, protože v něm nejsou děti.
Druhý den ráno proto vyplnil žádost o dovolenou. Vzal si volno na celé období, které původně chtěl strávit se sestrou a synovci na horách, a žádost okamžitě předal vedoucímu. Měl dostatek nevyčerpané dovolené a termín oznámil mezi prvními.
Když se informace rozšířila mezi kolegy, atmosféra se rychle změnila. Jedna z kolegyň za ním ještě ten den přišla a zeptala se, jestli skutečně potřebuje mít volno právě přes Vánoce.
„Ta otázka mě vlastně pobavila. Odpověděl jsem, že ano. Zeptala se proč. Tehdy jsem jí řekl, že mám program. Neměl jsem chuť dokazovat, jestli je moje cesta na hory dostatečně důležitá ve srovnání s jejím rodinným obědem,“ říká Dalibor.
Najednou se začalo mluvit o solidaritě
Některým kolegům komplikovala jeho dovolená jejich vlastní plány. Jedna zaměstnankyně už počítala s návštěvou příbuzných, další měl zaplacený pobyt a několik lidí chtělo být doma po celé školní prázdniny.
Dalibor vyslechl argument, že lidé s dětmi mají o Vánocích přece jen složitější situaci. To nepopíral. Vadilo mu ale, že se solidarita očekává pouze jedním směrem. Během let vyměnil desítky směn, několikrát nastoupil za kolegu, kterému onemocnělo dítě, a nikdy se nad tím nepozastavoval. Když však jednou potřeboval volno on, musel vysvětlovat, proč ho vlastně potřebuje.
Vedoucí nakonec odmítl určovat, čí soukromý program má větší hodnotu. Rozdělil služby tak, aby se prostřídali všichni, kteří byli v daném období k dispozici. Pro některé kolegy to znamenalo jeden pracovní den navíc oproti jejich původnímu plánu.
Jedna kolegyně mu řekla, že je letos zbytečně tvrdý
Nejnepříjemnější rozhovor měl Dalibor s kolegyní Janou, které v minulosti několikrát vánoční směnu vzal právě kvůli jejím dětem. Řekla mu, že ho vždy považovala za člověka, který chápe rodinnou situaci ostatních, a nechápe, proč letos najednou změnil přístup.
Dalibor jí poprvé řekl o rozhovoru, který zaslechl. Jana se zarazila. Tvrdila, že nikdo nechtěl jeho ochoty zneužívat a že pouze vycházeli z předchozích let. Právě v tom Dalibor viděl celý problém.
„Řekl jsem jí, že pomoc z minulého roku není rezervace mého času na příštích deset Vánoc. Když někomu jednou vyhovím, neznamená to, že jsem automaticky poslední člověk, kterého se příště zeptají, jestli má vůbec nějaké plány,“ vzpomíná.
Na horách si uvědomil, že rozhodnutí potřeboval udělat už dávno
Dalibor nakonec na rodinný pobyt skutečně odjel. Se sestrou a jejími dospívajícími syny strávil několik dnů, na které se těšil mnohem víc, než původně očekával. Jeden večer mu došlo, že v předchozích letech často sám svůj volný čas zlehčoval. Když se ho někdo zeptal na Vánoce, automaticky odpovídal, že nic důležitého nemá.
Ostatní si na tuto odpověď pouze zvykli. Po návratu do práce se vztahy postupně uklidnily. Nikdo mu dovolenou dál nevyčítal a při plánování dalších svátků už vedoucí stanovil jednoduché pravidlo. Nejdřív každý napíše, kdy chce volno. Teprve potom se hledá kompromis. Rodinný stav se při tom neřeší.
Dnes už svoji ochotu nenabízí předem
Dalibor dál kolegům směny mění a není proti tomu, aby rodičům malých dětí v mimořádné situaci vyšel vstříc. Přestal ale automaticky předpokládat, že jeho vlastní čas má menší cenu.
„Dlouho jsem sám říkal, že já přece děti nemám, takže můžu. Myslel jsem to dobře. Jenže okolí si velmi rychle zvykne na všechno, co člověk opakovaně nabízí bez podmínek. Najednou už nejste ten, kdo pomohl. Jste ten, se kterým se automaticky počítá. Teprve když jsem slyšel ostatní plánovat moje Vánoce beze mě, došlo mi, že rodina nemá jen jednu podobu. Já sice nemám děti, ale mám sestru, synovce, přátele a také obyčejné právo chtít někdy sedět doma a nedělat vůbec nic. Volný čas nemusí mít zvláštní důvod, aby měl hodnotu,“ uzavírá Dalibor.
Zdroje: autorský text
