Článek
S Lenkou jsme se poznaly, když naše děti chodily do školky. Bylo mi třiapadesát, děti už bydlely jinde a my pořád vyrážely na sobotní výlety. Cestou jsem jí vyprávěla, co se doma děje, ona vybírala hospodu na oběd. Nevadilo nám sejít z cesty ani posedět na lavičce. Zvlášť po synově odstěhování jsem se na tyhle dny těšila už při nákupu svačiny.
Když Lenka oznámila, že se znovu pokusí ujít padesátikilometrový pochod, chtěla jsem se přidat. Předchozí ročník nedokončila kvůli časovému limitu a mrzelo ji to. Nabídla mi společnou přípravu, měly jsme na ni tři měsíce. Moje nejdelší trasa měřila pětadvacet kilometrů. Přesto jsem zaplatila startovné. Představovala jsem si naše výlety, jen trochu delší.
Na povídání nezbýval dech
Při trénincích Lenka kontrolovala hodinky a zastávky zkracovala. Než jsem rozbalila druhou půlku chleba, už ukládala termosku. Jednou jsem začala vyprávět o hádce se synem kvůli penězům, ale ve stoupání jsem sotva popadala dech. Lenka mě pobídla, ať neztrácíme tempo. Zbytek jsem jí už neřekla. Připadala jsem si pomalá a protivná zároveň.
Všimla si toho. Nabídla, že můžeme chodit jen kratší procházky zakončené obědem a dlouhé tréninky si odchodí zvlášť. Odmítla jsem s tím, že potřebuji získat kondici. Ve skutečnosti jsem nechtěla přenechat naše soboty jejímu trénování beze mě. Napadalo mě, že si najde někoho zdatnějšího a na mě jí zůstane hodina mezi ostatními plány.
Poslední dlouhou trasu jsem dokončila s bolavými chodidly. Na autobusové zastávce jsem seděla shrbená a ani neodpovídala na otázky. Lenka navrhla změnit přihlášku na kratší trasu. „Nechci ji měnit. Zkusím tu padesátku,“ trvala jsem na svém. Řekla mi tedy jasně, že musí držet tempo a nemůže slíbit čekání. Souhlasila jsem, že může pokračovat sama. Věřila jsem, že to nakonec zvládnu. A kdyby ne, že přece jen zpomalí.
Na stanici jsme se rozdělily
Po osmnácti kilometrech pochodu jsem začala zaostávat. Lenka se ohlížela a několikrát se vrátila kousek zpátky, abych ji viděla. Když jsem ji požádala, aby zpomalila, připomněla limit. „Já vím, na čem jsme se domluvily. Ale opravdu mě tu necháš?“ zeptala jsem se. V tu chvíli jsem po ní chtěla, aby naše dohoda přestala platit, protože mě její dodržení bolelo.
Došly jsme spolu na občerstvovací stanici. Sedla jsem si a řekla, že dál nemůžu. Lenka u pořadatele ověřila, odkud odjíždí svoz pro účastníky, kteří končí, a přinesla mi čaj. Ještě se ujistila, že na odvoz počkám. Přikývla jsem, ale při loučení jsem se na ni nepodívala. Ostatní kolem mě jedli polévku a já sledovala její záda mezi lidmi.
V autě jsem jí napsala, že kvůli diplomu zahodila dvacet let přátelství. Věděla jsem, že je to kruté. Chtěla jsem, aby ji ta zpráva zasáhla stejně jako mě její odchod. Z cíle mi potom přišla fotografie. Lenka na ní stála vedle usměvavé ženy a připsala, že závěr došly společně. Místo radosti, že to dokázala, jsem si prohlížela tu cizí tvář.
Nešlo jen o kilometry
Na moje výčitky Lenka odpověděla, že se takhle přes telefon hádat nechce. Naše obvyklé povídání ustalo. Když přinesla půjčenou termosku, otevřela jsem fotografii a otočila k ní displej. „Náhradu sis našla rychle.“ Zůstala stát u stolu. Vysvětlila, že se s tou ženou potkaly až na posledním úseku. Připomněla mi také nabídky obyčejných procházek.
„Já s tebou chtěla chodit dál. Nemusela jsi kvůli tomu ujít padesát kilometrů.“ Namítla jsem, že bychom se stejně vídaly méně. A právě při tom mi došlo, proti čemu se vlastně bráním. Nevadila mi kratší trasa. Bála jsem se, že přestanu být člověkem, se kterým chce trávit volno. Řekla jsem jí to už bez telefonu v ruce.
Lenka si sedla. Přiznala, že moje vyčerpání při přípravě viděla, ale vyhovovalo jí mít společnost a nemuset hledat jiného parťáka. „To jsem přehlížet neměla. Za to, že jsem došla, se ale omlouvat nechci.“ Omluvila jsem se za zprávu i za poznámku o náhradě. Přijala to, přesto jsme při dalším povídání ještě opatrně hledaly slova. Termosku jsem uklidila a nabídla jí kávu.
Každá máme svou trasu
Na další dálkový pochod se Lenka přihlásila s turistickým oddílem. Zabolelo mě to, ale svou přihlášku na podzimní padesátku jsem změnila na patnáctikilometrovou trasu a absolvovala ji sama. S Lenkou jsme si domluvily jednu nedělní procházku měsíčně zakončenou obědem. Při jedné z nich jsem jí konečně dopověděla, jak pokračoval spor se synem. Nemusela jsem přitom hlídat dech ani její hodinky.
Na fotografii z její další náročné výpravy jsem odpověděla: „Gratuluju, tohle muselo dát zabrat.“ Ještě jsem si prohlédla, kdo stojí vedle ní. Naše soboty mi pořád chybějí a někdy jí závidím, jak snadno se těší na něco beze mě. Už ale nechci každý její samostatný plán brát jako odmítnutí. Na domluvenou procházku se těším i bez představy, že spolu musíme zvládnout všechno.
Zdroje: autorský text
