Článek
Nový začátek, který měl dávat smysl
Po pár letech ve stresujícím obchodě jsem si říkala, že už toho mám dost. Neustálé stojky, nepříjemní zákazníci, minimální mzda. Chtěla jsem prostředí, kde se člověk může usmívat, vítat hosty, kde voní káva a slyší se cizí jazyky. Hotel mi připadal jako místo, které má řád, styl a trochu noblesy.
Našla jsem inzerát jednoho rodinného hotelu v centru města. Fotky působily útulně, popis lákavě: „Přátelský kolektiv, férové ohodnocení, práce s lidmi.“ Říkala jsem si, že to zní jako sen. Poslala jsem životopis a za pár dní mi volal manažer. Jeho hlas zněl mile, domluvili jsme si pohovor. Byla jsem nervózní, ale těšila jsem se. Konečně práce, kde nebudu jen číslo.
První dojem rozhodl
Hotel stál v krásné historické části města, na rohu s výhledem na park. Už když jsem přicházela, cítila jsem, že to je místo, kde bych klidně mohla trávit dny. Recepce byla čistá, světlo dopadalo skrze velká okna, všechno působilo klidně. Jenže ten klid zmizel v momentě, kdy se objevil on.
Manažer přišel rychlým krokem, bez úsměvu, a než jsem stihla pozdravit, spustil: „U nás se pracuje tvrdě. Tady nikdo nechodí včas, tady se chodí dřív.“ Na vteřinu jsem ztuhla. Ještě jsem ani neusedla a už mi vysvětloval, že to nebude žádná legrace. Dodal, že předchozí recepční to nezvládla, protože prý „neměla výdrž“. To slovo zdůraznil, jako by to byla urážka.
Všechno bylo jinak, než slibovali
Během několika minut mi popsal pracovní dobu. Dvanáctky, někdy i šestnáctky, směny přes víkend, svátky samozřejmě taky. Na papíře sice osm hodin, ale prý se to „přizpůsobí potřebám hotelu“. Když jsem se zeptala, jestli mají směnový plán dopředu, jen mávl rukou, že se to vždycky nějak udělá.
Překvapilo mě, že během celého rozhovoru nezmínil nic o hostech, o profesionalitě, o tom, co by mě vlastně čekalo. Jen neustále zdůrazňoval, jak musí být recepční tvrdá, že tady není prostor pro chyby a že „lidi musí poslouchat“. V tu chvíli jsem měla pocit, že mluvím spíš s majitelem stavby než s manažerem hotelu.
V hlavě se mi rozsvítila červená kontrolka
Čím víc mluvil, tím víc jsem věděla, že to není místo pro mě. V očích měl únavu i neklid, jako by se snažil dokázat, že má všechno pod kontrolou, i když dávno nemá. O práci mluvil jako o vojně, o zaměstnancích jako o problémových dětech.
Když jsem se nenápadně zeptala na plat, řekl jen: „Základ je minimálka, ale když budete šikovná, přidám.“ To „když budete šikovná“ znělo spíš jako výhrůžka než příslib. Dodal, že recepční musí být kdykoliv k dispozici, i když má volno. „Hosté nepočkají,“ řekl a podíval se na mě, jako by testoval, jestli to vydržím.
Ideály versus realita
V tu chvíli jsem si uvědomila, že moje představa o práci v hotelu byla možná až moc růžová. Myslela jsem, že recepční je tváří hotelu, že vítá hosty, usmívá se, pomáhá jim s rezervacemi. Ale tady šlo spíš o to, přežít směnu.
Přesto jsem mu slušně poděkovala za čas. Na konci se mě zeptal, jestli mám otázky. Měla jsem jich spoustu třeba proč se v hotelu střídají recepční každý měsíc. Ale neřekla jsem nic. Jen jsem vstala, podala mu ruku a cítila, jak ze mě padá tíha.
Lekce, kterou jsem nečekala
Když jsem vyšla ven, zhluboka jsem se nadechla. Všechno to, co se mi na začátku zdálo tak lákavé. Uniforma, recepce, kontakt s lidmi, najednou ztratilo lesk. Došlo mi, že někdy není problém v práci samotné, ale v lidech, kteří ji vedou.
Sedla jsem si na lavičku naproti hotelu a sledovala hosty, jak přicházejí a odcházejí. Všichni se usmívali, ale vím, že kdyby se podívali za recepční pult, uviděli by stres, který se tam skrývá. V duchu jsem poděkovala sama sobě, že jsem odešla dřív, než mě ta práce semlela.
Nový pohled na sebe i na práci
Dnes už vím, že není slabost odejít z místa, kde cítíte neúctu. Že není ostuda říct „ne“, i když práci potřebujete. Protože pokud vás někdo hned na začátku staví do pozice podřízeného, kterého je třeba „zkrotit“, lepší už to nebude.
Nakonec jsem si našla jinou práci v menší firmě, kde si lidé váží jeden druhého. Nemám sice recepci s výhledem na park, ale mám klid, a to je pro mě víc než jakýkoliv titul na vizitce. Někdy stačí pár vět, aby člověk poznal, kam nepatří. Já to poznala hned po té první. A jsem za to vlastně ráda.
