Článek
Netušila jsem ale, že tahle návštěva kadeřnictví mi vezme nejen chuť do experimentů, ale i pořádný kus sebevědomí.
Nový začátek na hlavě
Mám pocit, že pro spoustu žen jsou vlasy něco víc než jen doplněk. Když se necítím dobře, změna účesu mi často pomůže. A přesně to jsem chtěla. Trochu se oživit, cítit se jinak. Na Instagramu jsem si našla fotku střihu, který mi padl do oka. Lehké mikádo s jemnými pramínky do obličeje, přirozené, moderní, prostě něco, co působí svěže.
Kadeřnictví jsem si vybrala podle doporučení kamarádky. Psala mi, že tam chodí už roky, že prý kadeřnice ví, co dělá. Tak jsem se objednala. Termín jsem dostala za tři týdny, a čím víc se blížil, tím víc jsem se těšila. V práci jsem si brala půl dne volna, naplánovala si kávu po cestě, měla jsem to celé jako malý svátek.
Povzdech, který všechno prozradil
Když jsem kadeřnici ukázala fotku, jen se na ni podívala a tiše si povzdechla. V tu chvíli mi zatrnulo. Ten zvuk, to tiché „hmm“, které nevěstí nic dobrého.
„Tohle bude náročné, máte dost jiný typ vlasů,“ řekla nakonec. Ale já se usmála, že to nevadí, že věřím, že to zvládne. Vždyť je to přece její práce.
Jenže čím déle stříhala, tím víc jsem měla nepříjemný pocit. Vlasy padaly k zemi, ale nezdálo se mi, že by tvar vznikal podle předlohy. Chtěla jsem něco ležérního, přirozeného, ale zrcadlo přede mnou ukazovalo něco úplně jiného. Každý tah nůžkami mi přidával nervozitu. Chtěla jsem něco říct, ale zároveň jsem nechtěla působit nevděčně.
Ticho místo pochvaly
Když skončila, otočila mě k zrcadlu a zeptala se, jestli se mi to líbí. Nedokázala jsem odpovědět. Ne proto, že bych chtěla být nepříjemná, ale protože jsem měla pocit, že to není ani trochu podobné tomu, co jsem si přála. Místo jemného mikáda jsem měla krátké vrstvy, které trčely na všechny strany. A ofina, kterou jsem původně vůbec nechtěla, mi padala do očí.
Zaplatila jsem a odešla. Kadeřnice se usmívala, ale já měla chuť se rozbrečet. Na ulici jsem si zkusila vlasy upravit po svém, ale marně. Vypadala jsem, jako bych si je doma zkrátila kuchyňskými nůžkami. V tu chvíli jsem si řekla, že už nikdy neukážu fotku z internetu.
Den poté
Druhý den jsem šla do práce a čekala, že si někdo všimne, že mám nový účes. A všiml. Jen ne tak, jak bych chtěla. Kolega se mě zeptal, jestli jsem byla u nové kadeřnice, ale tón jeho hlasu říkal všechno. Kamarádka se snažila být milá, že prý to není tak zlé, ale bylo. Viděla jsem to v jejích očích.
Doma jsem si vlasy několikrát umyla, zkoušela je natočit, vyfoukat, uhladit nic nepomáhalo. Každé ráno jsem se probouzela s tím, že mi hlava připomíná rozbitou helmu. Přitom jsem chtěla jen maličkost. Cítit se hezky.
Malé sebevědomí, velká lekce
Když jsem se po týdnu konečně odvážila vrátit, aby mi to opravila jiná kadeřnice, slyšela jsem větu, která mě bodla: „Kdo vám to dělal?“
Nevěděla jsem, co odpovědět. Cítila jsem se trapně, i když jsem vlastně nic špatného neudělala. Jen jsem si chtěla dopřát změnu. Nakonec mi nová kadeřnice zachránila, co se dalo, ale vlasy budou potřebovat čas, aby dorostly.
Byla to zvláštní zkušenost. Člověk si říká, že na vzhledu nezáleží, že je to jen účes, ale když se každý den díváte do zrcadla a nepoznáváte se, zamává to s vámi víc, než byste čekali.
Už nikdy jen vlasy
Dnes už vím, že fotky z Instagramu jsou past. Každý má jiný typ vlasů, jinou strukturu, jinou realitu než ta modelka z obrázku. A že když se kadeřnice nadechne a povzdechne, je lepší v tu chvíli všechno stopnout a raději se zeptat, jestli to opravdu půjde.
Naučila jsem se, že někdy je lepší zůstat u osvědčeného a nechat si poradit. Protože sebevědomí, které vám vezme špatný střih, se nevrátí po jednom umytí. Chce to týdny. A hlavně, chce to klid v duši.
Až mi ty vlasy dorostou, možná zase zkusím změnu. Ale tentokrát už nebudu chtít být jako někdo z obrázku. Budu chtít být jen sama sebou.
