Článek
Věřila jsem mu tehdy úplně všechno. A ještě dlouho potom. I v době, kdy už jsem měla tušit, že něco není v pořádku. Byli jsme spolu od střední. Taková ta školní láska, co přežije i maturitu a první roky na výšce. Jasně, nebyli jsme dokonalí, občas jsme se hádali, ale v jádru to bylo hezký. Postavili jsme si malý byt, začali jsme pracovat, narodila se malá Ema. Měla jsem pocit, že žiju sen. A on se tvářil, že taky.
Jenomže pak přišel školkový věk. A s ním ona.
Nepřišlo mi to nijak podezřelé, když se o ní zmiňoval. „Paní učitelka Radka říkala, že Ema je moc šikovná,“ „Radka se dneska smála, že Ema umí nejlíp zazpívat Beránka.“ Takhle nějak to začalo. Nevinně. Aspoň z mého pohledu. On ji zmiňoval, jako by to byla jakási rozšířená součást školky. Já se nepozastavovala. Měla jsem svou práci, domácnost, dítě, málo spánku. Kdo by se zaobíral tím, že táta občas pronese jméno učitelky?
Jenže pak začal být divný. Chodil pozdě z práce. Zapomínal na věci, které jsme si řekli. Pořád měl mobil v ruce a když mu pípla zpráva, automaticky ho otočil displejem dolů. A já? Já si dál říkala, že to bude stresem. Že má toho moc. Že nechce, abych se trápila tím, co ho trápí.
Jenomže pak se to začalo sypat. Lidi se ke mně chovali jinak. Kamarádky se mě ptaly, jestli je všechno v pohodě. Jedna mi dokonce naznačila, že se po městě povídá, že si můj muž „něco začal“. Smála jsem se tomu. Fakt jsem se smála. „Ale prosím tě, my jsme spolu od školy, máme dítě, máme se rádi, to by mi přece řekl.“ Neřekl.
Trvalo mi dlouho, než jsem to připustila. I když signály byly všude. Když jsem přišla do školky, viděla jsem, jak se na sebe dívají. Ona mu podávala Eminu bundu, ale pohled měla upřený na jeho oči, ne na dítě. A on se tvářil, jako by byl trochu jinde. Ne fyzicky, ale duševně. Byl s námi, ale duší už tam dávno nebyl.
Jednou večer si zapomněl odhlásit počítač. Nešmírovala jsem. Fakt ne. Jen jsem chtěla něco vytisknout. A pak to tam bylo. Zprávy. Desítky. Někdy stovky. „Dnes jsi voněla jako broskev.“ „Nemůžu se dočkat, až ji zase spolu vyzvedneme.“ „Miluju, když si svážeš vlasy.“ Brečela jsem ještě dřív, než jsem dočetla první řádek.
Ten večer jsem neřekla nic. Jen jsem zhasla, lehla si vedle něj a koukala do stropu. A přemýšlela. Co vlastně teď? Má smysl to zachraňovat? Má smysl se hádat? Nebo prostě jen vstát, zabalit pár věcí a odejít?
Druhý den jsem mu to řekla. Že vím. Že jsem to četla. A že mi není do breku kvůli němu, ale kvůli tomu, že jsem se nechala takhle dlouho obelhávat. Jen pokrčil rameny. Nezapíral. Ani se nesnažil vysvětlit. Řekl jen: „Mrzí mě to, ale s Radkou je mi nějak… jinak.“
Jinak. To slovo mě bodlo do žaludku. Já mu věnovala deset let. Věrnost. Lásku. Dítě. A on mi na to řekne „jinak“. Jako by se to dalo zrušit kliknutím.
Nejvíc mě zničilo, že to všichni věděli. Opravdu. Ostatní rodiče. Její kolegyně ve školce. Někdo to řekl mé kamarádce už měsíc předtím. Jen já jsem byla ta poslední, která si pořád myslela, že jsme rodina. Cítila jsem se jako idiot. Ale i jako někdo, kdo byl předurčen k tomu, aby držel. Držel domácnost, dítě, vztah. Aby všechno unesl. Protože ženský to přece „nějak zvládnou“.
Nakonec jsme se rozešli. On šel za ní. Já zůstala v bytě s Emou. Dnes už ji do školky vodím sama. A ona se na mě ani nedívá. Zvláštní, že? Přestože to byla ona, kdo vstoupil do něčeho, co bylo naše. A přestože věděla, že mě tím ničí, radši se mi vyhýbá. Možná se stydí. Možná jen nechce přiznat, že byla součástí něčeho, co někomu jinému rozbilo život.
Už se mi o tom mluví líp. I když pořád cítím tu pachuť. Ztrátu důvěry. Nejistotu, která se vkrádá pokaždé, když potkám někoho nového. Ne že bych chtěla zůstat sama. Ale strach, že se to zase stane, že zase nebudu ta, kdo ví, kdo vidí, kdo rozpozná pravdu – ten strach je obrovský.
Ale co jsem se naučila? Že intuice není jen klišé. Že když máš pocit, že se něco děje, většinou se opravdu děje. A taky že není žádná hanba odejít. I když máš dítě. I když nemáš úplně vyřešený život. Někdy je totiž lepší být sama, než být s někým, kdo tě bez mrknutí oka vymění.
Dnes si nepřeju, aby se mu vedlo špatně. Jen si přeju, aby si někdy uvědomil, co měl. A co tím vším ztratil. A taky doufám, že Ema jednou pozná muže, který ji nikdy nepodvede. Že se nebude muset ptát, jestli je dost dobrá. Protože takhle zlomená bych už být nikdy nechtěla. Ani já. Ani ona.
