Článek
A přesto se to stalo. Včera jsem viděla video, které mě rozplakalo. Video, na kterém řidič pražské tramvaje vyhazuje ukrajinskou rodinu s plačícím dítětem. Křičí na ně, tyká jim, ponižuje je. A to všechno proč? Údajně proto, že dítě stálo s botami na sedadle. Běžná situace, kterou by normální člověk vyřešil slušným upozorněním. Ne agresí, ne nenávistí, ne násilím.
Nemůžu se zbavit myšlenky – co kdyby to byla moje rodina? Co kdyby to bylo moje dítě, které by plakalo strachy? Co kdyby to byl můj manžel, kterého by někdo napadl jen proto, že se snaží bránit svou rodinu? Jak bych se cítila? Jak by se cítil kdokoliv z nás?
Víte, já nejsem žádná „sluníčkářka“, jak by mě možná někteří nazvali. Jsem normální ženská, která má ráda svou zemi, svůj domov, své tradice. Ale taky jsem člověk, který věří, že každý si zaslouží základní respekt a důstojnost. Bez ohledu na to, odkud pochází, jakým jazykem mluví nebo jakou má barvu pleti.
Když jsem to video viděla, první, co mě napadlo, bylo – proč? Proč tolik nenávisti? Proč tolik zlosti? Co se musí stát v životě člověka, aby byl schopný takhle jednat s rodinou, která utekla před válkou? S lidmi, kteří přišli o domov, o bezpečí, možná i o blízké?
Možná má ten řidič nějaké osobní problémy. Možná měl špatný den. Možná se bojí o svou práci a myslí si, že za to můžou „ti cizinci“. Nevím. Ale vím, že nic z toho neospravedlňuje to, co udělal. Nic neospravedlňuje to, že vyhrožoval, nadával a napadal lidi, kteří mu nic neudělali.
A víte, co je na tom nejhorší? Že tohle není ojedinělý případ. Že se podobné věci dějí čím dál častěji. Že se nenávist vůči cizincům, vůči „těm jiným“, stává skoro normou. Že se lidé přestávají stydět za své předsudky a začínají je hrdě vystavovat na odiv.
Pamatuju si, jak mi babička vyprávěla o tom, jak za války pomáhali lidem, kteří utíkali před nacisty. Jak jim dávali jídlo, přístřeší, naději. Neřešili, odkud jsou, jakou mají národnost, jaké mají politické názory. Prostě pomáhali, protože to bylo lidské. Protože věděli, že v podobné situaci by taky byli vděční za pomocnou ruku.
A teď? Teď se bojíme podat ruku lidem, kteří utíkají před válkou. Bojíme se pustit je do „našeho“ prostoru. Bojíme se, že nám něco vezmou, že nás nějak ohrozí. Že nám ukradnou práci, bydlení, bezpečí.
Ale co nám můžou vzít rodiče s malým dítětem v tramvaji? Co nám může vzít rodina, která se snaží začít znovu po tom, co ztratila všechno? Nic. Můžou nám jen dát – svou vděčnost, svou pracovitost, svou touhu patřit někam, kde je bezpečno.
Když jsem byla malá, učili nás ve škole, že máme být hrdí na to, že jsme Češi. Že máme bohatou historii, kulturu, tradice. Že jsme národ Komenského, Masaryka, Havla. Národ, který si váží svobody, demokracie, lidských práv. Národ, který ví, jaké to je, když vás někdo utlačuje, když vám bere důstojnost, když vás nutí mlčet.
A teď? Teď se někteří z nás chovají přesně jako ti, před kterými jsme kdysi utíkali. Jako ti, kteří nám říkali, že nemáme právo být, kým jsme. Že nemáme právo mluvit svým jazykem, žít podle svých hodnot, být svobodní.
To není ta Česká republika, kterou znám a miluju. To není ta země, na kterou jsem hrdá. To je něco jiného, něco temného, něco, co mě děsí.
Víte, co mě na tom videu nejvíc zasáhlo? Ten pláč dítěte. Ten čistý, nevinný pláč, který nezná národnost, politiku, předsudky. Ten pláč, který říká jen jedno – bojím se, chraňte mě, pomozte mi.
A místo toho, abychom pomohli, křičíme. Místo toho, abychom chránili, útočíme. Místo toho, abychom byli lidští, jsme… co vlastně? Kým jsme se to stali?
Nechci žít v zemi, kde se lidé bojí mluvit svým jazykem na veřejnosti. Kde se matky bojí jet tramvají se svými dětmi. Kde se otcové musí rozhodovat, jestli bránit svou rodinu, nebo se podřídit ponížení, aby to neskončilo ještě hůř.
Chci žít v zemi, kde si vážíme jeden druhého. Kde si pomáháme. Kde víme, že to, co nás spojuje – naše lidství – je silnější než to, co nás rozděluje.
A víte co? Myslím, že většina z nás to tak chce. Většina z nás jsou normální, slušní lidé, kteří by nikdy neudělali to, co ten řidič. Kteří by pomohli, kdyby viděli, že někdo ubližuje rodině s dítětem. Kteří by se postavili za slabší, za ty, kteří se nemohou bránit.
Ale mlčíme. Příliš často mlčíme, když vidíme nespravedlnost. Když slyšíme nenávistné řeči. Když jsme svědky diskriminace. Říkáme si – to není můj problém. To se mě netýká. To ať si řeší někdo jiný.
Jenže ono se to týká nás všech. Protože společnost, která toleruje nenávist vůči jedné skupině, brzy začne tolerovat nenávist vůči dalším. A pak dalším. A pak… kdo ví, kde to skončí?
Jsem ráda, že Dopravní podnik Prahy okamžitě reagoval a řekl, že takové chování je nepřijatelné. Že policie případ vyšetřuje. Že se většina lidí na sociálních sítích postavila na stranu té rodiny, ne agresora.
To mi dává naději. Naději, že ještě nejsme ztraceni. Že ještě dokážeme rozlišit dobro od zla. Že ještě víme, co znamená být člověkem.
Ale nestačí jen odsoudit jeden incident. Musíme se zamyslet nad tím, co ho způsobilo. Nad tou nenávistí, která v naší společnosti bublá pod povrchem. Nad tou nejistotou, strachem, frustrací, která se tak snadno obrací proti těm, kteří jsou jiní, kteří jsou zranitelní, kteří se nemohou bránit.
A hlavně – pamatujme, že za každou nálepkou „cizinec“, „uprchlík“, „Ukrajinec“ je člověk. Člověk s příběhem, s rodinou, s nadějemi, se strachy. Člověk, který si zaslouží stejný respekt a důstojnost jako my.
Protože to je to, co nás dělá lidmi. Ne naše národnost, ne náš jazyk, ne naše kultura. Ale naše schopnost vidět v druhých sebe sama. Naše schopnost cítit empatii, soucit, solidaritu. Naše schopnost pomáhat, chránit, pečovat.
Protože až jednou budeme hodnotit svůj život, nebudeme se ptát, kolik cizinců jsme „udrželi za hranicemi“. Budeme se ptát, kolik lidí jsme objali, když plakali. Kolik lidí jsme zvedli, když padli. Kolik lidí jsme milovali, i když byli jiní než my.
A to je to, co bych chtěla, abychom si pamatovali, když vidíme videa jako to z pražské tramvaje. Že nejde o politiku, o národnost, o migraci. Jde o lidskost. O to, jací chceme být jako jednotlivci, jako společnost, jako národ.
Já vím, jaká chci být. A vy?
