Článek
Slovinsko. A přesněji – jezero Most na Soči. Upřímně? Znělo to jako vymyšlený název. Ale začala jsem pátrat a zjistila, že tenhle kousek ráje opravdu existuje. A že cesta tam netrvá déle než pár hodin. Žádné letiště, žádné odbavování, jen naložíš věci do auta a jedeš.
Netvrdím, že jsme tam vyrazili hned. Nejdřív to zůstalo uložené někde vzadu v hlavě. Jako „možná někdy“. Jenže pak přišel červen, tropické teploty a touha vyhnout se českým přehradám plným lidí a sinic. A tak padlo rozhodnutí – jedeme. Přes Rakousko, kolem Villachu, na jih. Cestu znám z cest do Itálie, jenže tentokrát jsme včas odbočili a zamířili do Slovinska. A najednou to přišlo. Ten moment, kdy se mezi stromy otevřel výhled a člověk najednou zmlkne. Protože to, co se ukázalo dole v údolí, bylo jako vystřižené z Karibiku.
Most na Soči není typické letovisko. Vlastně to není ani město. Spíš vesnice s pár ulicemi, mostem, který dal místu jméno, a klidem, jaký už se v turistických oblastech skoro nevidí. Ale právě v tom je kouzlo. Není to místo na večírky, není to pro ty, co chtějí animátory a program. Je to místo, kde se voda třpytí jako sklo, kde ryby plavou těsně pod hladinou, a kde má člověk pocit, že svět se na chvíli zastavil.
Bydleli jsme ve starém kamenném domě, který si místní přestavěli na malý penzion. Paní domácí nám přinesla sklenici studené vody s mátou a broskví, sedli jsme si na dvorek pod fíkovník a cítili jsme se jako někde úplně jinde. Přitom jsme byli jen pár set kilometrů od domova. Ten kontrast byl až dojemný. Všude ticho, jen občas projel vlak přes most, a večer se ozývali cvrčci.
Druhý den jsme sešli dolů k jezeru. Není to klasická pláž. Není tam písek, nejsou tam lehátka v řadách. Jen kameny, dřevěná mola, místy vyšlapané cestičky. Ale voda… ta voda. Neuvěřitelně čistá, chladivá, ale ne ledová. Barva mezi smaragdovou a azurovou. Dno viditelné i v místech, kde už člověk nestačí. A hlavně – žádné davy. Občas projel paddleboardista, občas se vynořila hlava někoho, kdo plaval napříč, ale jinak klid.
Seděla jsem na kameni, nohy ve vodě, a napadlo mě, kolik takových míst asi ještě existuje. Neprovařených, neprofláknutých, bez tisíců recenzí a hashtagů. Míst, která člověk najde jen náhodou. A která si pak uchová v hlavě jako něco zvláštního. Jako tajemství.
Odpoledne jsme si půjčili kajak. Jeli jsme proti proudu řeky Soča, která se do jezera vlévá. Voda byla ledová, ale tak průzračná, že jsme si připadali jak v akváriu. Všude kolem zelené svahy, občas skála, na břehu pár rybářů. V dálce jsme zahlédli stádo koz. A nikde žádné billboardy, žádné pláže na klíč. Jen příroda. Autentická a syrová.
Večer jsme si dali víno. Slovinské, od místního vinaře. A přemýšleli jsme, proč se sem nejezdí víc. Vždyť je to tak blízko. Vždyť tenhle kout světa má všechno, co lidi hledají, když míří na jih – ale nemá přelidněnost, zklamání a turistické pasti. Možná právě proto. Možná si to Slovinci chrání. Nebo se o tom jen málo mluví. A tak jsme se rozhodli to zatím nikomu neříkat. Ne sdílet fotky, ne psát příspěvky. Jen si to nechat.
Ale pak jsem si uvědomila, že možná přece jen stojí za to to říct. Protože někdy člověk potřebuje vědět, že i tady v Evropě jsou místa, kde se dá zhluboka nadechnout. Kde se můžeš vykoupat v jezeře, které vypadá jako Karibik, ale nemá v sobě nic z přetvářky. Kde si ráno koupíš čerstvý chléb v pekárně a večer sedíš s nohama ve vodě a říkáš si, že svět není zas tak špatné místo.
Most na Soči není zázrak v tom klasickém slova smyslu. Nejsou tam památky, není to destinace „must see“. Ale právě proto je výjimečný. Místo, kde se neměří čas. Kde nepotřebuješ program. Kde stačí být. A kde tě nikdo nehoní, nikdo nic neočekává. Možná je to přesně ten typ cestování, který teď tolik z nás potřebuje.
Druhý večer jsme potkali pár z Rakouska. Řekli nám, že sem jezdí už deset let. Každý rok, vždy na pár dní. A vždycky mimo sezónu. Ne kvůli penězům. Ale protože v červenci a srpnu už prý není ten klid, co býval. A taky protože to chtějí mít „jen pro sebe“. Chápala jsem je. A zároveň jsem věděla, že tenhle poklad by si zasloužil víc pozornosti. Ale jen od těch, kdo umí poslouchat ticho.
Odjížděli jsme ráno. Mlha se válela po hladině, slunce se prodíralo mezi kopci. A já měla ten zvláštní pocit, co se objeví jen párkrát za život. Pocit, že to místo na chvíli patřilo jen mně. Že se zapsalo do paměti ne fotkou na Instagramu, ale chvílí, která zůstane. A že až zase jednou budu v létě hledat, kam utéct před vedrem, hlukem a všudypřítomným shonem, budu vědět přesně, kam jet.
Most na Soči. Ne Karibik. Ale něco možná ještě lepšího. Protože je to blízko. Protože je to opravdové. A protože ti nikdo neříká, co máš dělat. Jen ti tiše ukazuje, jak krásný může být svět, když mu dovolíš být prostě jen takový, jaký je.
