Článek
A když přišel ten telefonát, že jim odešla převodovka, že je to na výměnu, že se bojí jezdit a že neví, jak to ufinancují, neváhala jsem ani minutu. Měla jsem zrovna něco naspořeno, odložila jsem si stranou částku na nový spotřebič do kuchyně, ale říkala jsem si, že tenhle výdaj ještě počká. Auto pro ně bylo důležité, jsou z malého města, autobusy jezdí dvakrát denně, potřebují ho k lékaři, na nákupy, na chalupu. Tak jsem jim bez řečí poslala třicet tisíc. Ani mě nenapadlo si říct o smlouvu, výpůjčku, papír. Jsou to přece moji rodiče.
Asi za tři týdny jsem u nich byla na návštěvě. Přijeli jsme s dětmi, klasická sobota, oběd, buchta, káva. Seděli jsme na zahradě a všechno bylo v pořádku. Do té chvíle, než se táta tak zvláštně spiklenecky usmál a řekl: „Tak pojďte, něco vám ukážeme.“ Zvedli se a odvedli nás k zadní části zahrady. A tam to stálo. Vířivka. Obrovská, nafukovací, s bublinkami, teploměrem, LED světly a držákem na nápoje. Úplně nová, leskla se jako z katalogu.
Zůstala jsem stát jako opařená. První, co mi problesklo hlavou, bylo, že už se asi oprava auta vyřešila a tohle je nějaký bonus. Ale jakmile máma začala nadšeně vykládat, jak na to byla akce a že si přece taky zaslouží trochu relaxu, že už toho v životě udělali dost a proč by si jednou za čas nemohli dopřát trochu luxusu… v tu chvíli mi to docvaklo. Oni ty peníze nikdy nedali do auta. Oni je dali sem. Do té nafukovací vany s bublinkama.
Nevěděla jsem, co říct. V hlavě mi šrotovalo. Na jednu stranu jsem cítila vztek, zklamání, bezmoc. Na druhou stranu tam stáli moji rodiče, s očima rozzářenýma jako děti o Vánocích, pyšní na svůj nový „bazének“, a já nechtěla být ta, kdo jim tu radost pokazí. Ale nešlo to úplně spolknout. A tak jsem se zeptala – tiše, opatrně, ale přímě – jestli už mají opravené auto. Táta pokrčil rameny a řekl: „Ale vždyť jezdí. Zatím. Uvidíme. A víš co? Když to odejde, stejně si koupíme jiný, nebudeme už dávat peníze do vraku.“
V tu chvíli jsem měla chuť se otočit a odejít. Já, která si každou větší koupi rozmyslí pětkrát, která platí za školku, kroužky, nájem, jídlo, která jim poslala peníze z úspor – ne na radost, ale na nutnou opravu – a oni si místo toho koupí vířivku, protože „taky chtějí trochu žít“.
Cestu domů jsem mlčela. Přítel pochopil, že to ve mně vře, a nic neříkal. A já se sama sebe ptala, proč mě to tak bolí. Vždyť jsou to dospělí lidé. Můžou si udělat, co chtějí. Ale ta pachuť zůstala. Nešlo o peníze. Šlo o to, že mi lhali. Že si vymysleli důvod, aby si splnili sen, ale přitom zneužili moji důvěru. A já, místo abych si za ty peníze konečně koupila novou troubu, budu dál používat tu, co pálí z jedné strany.
Uběhl týden a máma mi volala. Bylo jí to prý líto. Prý to nebyl podvod, jen se rozhodli jinak, prý to nechtěli říct rovnou, protože se báli, že bych nesouhlasila. Měla pravdu. Nesouhlasila bych. Ale mnohem víc mě ranilo to, že přede mnou hráli divadlo. Řekla jsem jí to. Bez hádky, ale napřímo. A řekla jsem jí taky, že příště už jim nepůjčím. Ne proto, že bych nechtěla pomoct, ale protože už jim nevěřím.
Dnes je to pár měsíců. S rodiči jsme zase v kontaktu, ale už to není stejné. Něco se mezi námi změnilo. Možná se to časem spraví, možná ne. Ale jedno vím jistě – příště si rozmyslím, komu a proč dávám důvěru. Protože největší bolest nepřijde z toho, že vám někdo nevezme peníze. Ale z toho, že vám vezme důvod věřit. A to bolí mnohem víc než jakákoli oprava auta.
