Hlavní obsah

Pultový trik, který zažilo už mnoho lidí. Tentokrát jsem na něj doplatila já, řekla Věra (58)

Foto: Shutterstock.com-zakoupená licence

Myslela jsem si, že jdu jen pro pár plátků šunky a kousek sýra. Nakonec jsem z obchodu odcházela s účtenkou, která mi zkazila den. Až doma jsem pochopila, že jsem se nechala napálit i když úplně nevinně.

Článek

Stačilo pár plátků navíc

Byl obyčejný pátek odpoledne. Po práci jsem se zastavila v obchodě, chtěla jsem si nakoupit něco k večeři. Stála jsem u pultu s uzeninami a trpělivě čekala, než na mě přijde řada. Přede mnou si brali lidé celé půl kilo, já jsem chtěla jen pár plátků, přesně 10 deka šunky a 10 deka sýra. Nic víc.

Když na mě konečně přišla řada, poprosila jsem o „deset deka“. Prodavačka se usmála, přikývla a začala krájet. Jenže když položila šunku na váhu, displej ukázal 14 deka. „Nevadí, že je to víc?“ zeptala se, ale ruku už měla nataženou k pokladně. Chtěla jsem říct, že to vadí, že jsem chtěla jen deset. Ale v tu chvíli za mnou stáli další lidé, všichni netrpěliví, a mně bylo trapné dělat scény kvůli čtyřem dekám. Tak jsem jen mávla rukou a usmála se.

„Nevadí“ znamená platíš víc

Jenže to „nevadí“ mě nakonec stálo víc, než jsem si myslela. Když jsem přišla domů a podívala se na účtenku, zjistila jsem, že mi podobně navýšili i sýr. Místo deseti dek dvacet. A nešlo o pár korun. Dohromady to bylo skoro o stovku víc, než jsem plánovala utratit.

Začala jsem si všímat, že se to děje pořád. Když chci deset deka, dostanu dvanáct, čtrnáct, někdy i šestnáct. Vždycky se zeptají, jestli to nevadí, ale celé je to tak rychlé, že vlastně nemáte čas zareagovat. A přitom vím, že nejsem jediná. Kamarádka mi říkala, že se jí to stává pravidelně, že je to prý takový „pultový trik“.

O pár gramů víc, o tisíce měsíčně

Když jsem o tom začala přemýšlet, uvědomila jsem si, že to není žádná náhoda. Každý zákazník, kterému takhle přihodí pár deka navíc, zaplatí o pár korun víc. Ale kolik lidí denně stojí u pultu? Desítky, možná stovky. A když se to sečte, jsou to tisíce korun denně jen z pár plátků šunky navíc.

Na první pohled to vypadá jako drobnost, ale ve skutečnosti jde o záměr. Prodavači samozřejmě plní plán tržeb, za který dostávají prémie. Tak proč by si nepomohli tím, že každému přidají trochu navíc? Jenže právě tenhle „trochu navíc“ se z malých částek mění v pořádné peníze a zaplatíme je my.

Pocit trapnosti místo spravedlnosti

Další týden jsem si řekla, že to zkusím jinak. Zastavila jsem se u stejného pultu a znovu poprosila o deset deka šunky. Prodavačka nabrala, položila na váhu třináct. Tentokrát jsem slušně řekla, že chci jen deset. Usmála se, vzala kleště a pár plátků sundala. Jenže její výraz mi dal jasně najevo, že jsem trapná, že dělám problémy kvůli pár korunám.

A já se zase cítila provinile. Místo abych se cítila jako zákazník, který má právo dostat to, co si objednal, měla jsem pocit, že obtěžuji. A tak to mají podle mě všichni, kdo se snaží ozvat. Proto to většina lidí radši nechá být. Jenže tím to celé pokračuje dál.

Když se drobnosti nasčítají

Od té doby si na to dávám pozor. Vždycky se dívám na váhu, než kývnu, že to nevadí. Ale přiznávám, že někdy se stejně nechám umluvit. Když jsem unavená, nechce se mi řešit pár gramů. Jenže když sečtu, kolikrát mě takhle „převážili“, vyjde mi, že za rok to nejsou stovky, ale klidně i tisíce korun navíc.

Nejde jen o peníze, ale o princip. O to, že zákazník by měl mít možnost rozhodnout, kolik zaplatí, a ne se nechat zahanbit, aby kývl na víc. Kdybych to udělala já kdybych si v práci řekla o peníze navíc, aniž by mi je někdo schválil, bylo by to brané jako podvod. Ale když to udělá obchod, říká se tomu „chybička“ nebo „nevadí“.

Učí nás mlčet

Zajímavé je, že když jsem to začala řešit s lidmi kolem sebe, všichni měli stejnou zkušenost. Každý si na to někdy všiml, ale nikdo se kvůli tomu nehádal. Prý kvůli klidu. Jeden kolega mi řekl, že to chápe, že prodavačky mají málo peněz a těžkou práci, takže to neřeší. Ale já si myslím, že by to nemělo být o soucitu, ale o férovosti. Je smutné, že jsme si zvykli, že se musíme přizpůsobit systému, který nás po malých kouskách obírá.

Nejdřív o čtyři deka, pak o pár korun, nakonec o pocit, že máme právo říct „ne“. Dneska už vím, že se musím dívat na váhu a říct si o přesné množství. A hlavně nebát se říct, že nechci víc. Není to nezdvořilé, není to hloupé. Je to jen normální. A kdyby to dělal každý, možná by si i obchody rozmyslely, jestli se jim tenhle trik vůbec vyplatí. Ten den, kdy jsem zaplatila o stovku víc, jsem si odnesla i jinou lekci, že i malé věci ukazují, jak snadno se necháme manipulovat. A že slušnost by neměla znamenat slepou poslušnost.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz