Řekl, že s tím autem daleko nedojedu. Po cestě přes Alpy jsem mu poslala fotku, která ho umlčela

Já jsem si to uvědomila až ve chvíli, kdy jsem s malým autem, které prý „nezvládne ani menší kopec“, projížděla serpentiny rakouských Alp a zažívala jeden z nejlepších víkendů svého života.

Chtěla jsem si udělat radost. Po dlouhých měsících práce bez dovolené jsem se rozhodla, že si na pár dní odpočinu. Jen já, hory a klid. Auto ale nemám, a tak jsem zamířila do půjčovny.
Přiznávám, neměla jsem v plánu rozhazovat. Stačilo mi něco obyčejného, co mě bezpečně doveze tam i zpátky. Jenže když jsem u přepážky pronesla, že chci to nejlevnější, mladík za pultem se pousmál a zvedl obočí.

„Tak to budete mít opravdu malý motor,“ poznamenal s úšklebkem. Neřekla jsem nic. Jen jsem podepsala papíry a převzala klíče od bílého Peugeotu, který by se dal nazvat spíš městským prckem než autem do hor.

Vyjela jsem časně ráno. Na dálnici mě předjížděli všichni, od kamionů po karavany, ale mně to nevadilo. Z rádia hrála hudba, slunce pomalu vycházelo a já cítila, že po dlouhé době dýchám.
Když jsem se přibližovala k Alpám, obloha se zatáhla a krajina kolem se začala měnit. Silnice se kroutila mezi kopci, stromy zhoustly, a s každou zatáčkou jsem měla pocit, že vjíždím do jiného světa.

Malé auto si brumlalo po svém a já ho začala mít ráda. Možná nebylo nejrychlejší, ale nezradilo mě ani na jednom kilometru.

Můj cíl byl jednoduchý. Dojet do malé vesnice poblíž Zell am See, odkud jsem chtěla podniknout túru k jezeru. Jenže těsně před cílem se silnice uzavřela kvůli sesuvu půdy. Navigace se zbláznila a poslala mě oklikou, přes horské cesty, které by leckdo objel obloukem.
Zastavila jsem, zvažovala návrat, ale něco ve mně řeklo: „Zkus to.“

A tak jsem pokračovala. Silnice se zúžila, místy nebylo jisté, jestli po ní vůbec projedu. Na krajnicích ležely zbytky sněhu a pod koly se leskl led. Ale Peugeot si vedl překvapivě dobře. Místo aby se trápil, držel stopu jako přibitý.

Když jsem dorazila na vrchol, rozpršelo se. Byla jsem sama, kolem nikde nikdo. Zastavila jsem na malé vyhlídce, vypnula motor a chvíli jen poslouchala déšť bubnující na střechu.
To ticho mě úplně pohltilo. Žádné notifikace, žádné maily, žádné starosti. Jen já a svět, který si dělal, co chtěl.

Seděla jsem tam skoro hodinu, dokud déšť nepřešel. Pak jsem sjela dolů k jezeru, kde se po dešti zvedla mlha. Vypadalo to jako scéna z pohlednice. Udělala jsem pár fotek, které dnes mám zarámované na zdi.

Na zpáteční cestě jsem se rozhodla nejet stejnou trasou. Chtěla jsem vidět víc, i kdyby to mělo trvat déle. A taky že trvalo.
V jednom údolí jsem narazila na malý farmářský trh. Místní tam prodávali sýr, med a jablka. Zastavila jsem a chvíli se bavila s prodavačem, který mi poradil zkratku přes hřeben. Jenže ta cesta se ukázala být spíš kamenitým dobrodružstvím.

Na jednom místě jsem musela dokonce vystoupit a ručně odvalit kámen, abych mohla projet. Smála jsem se sama sobě. Kdyby mě teď viděl ten kluk z půjčovny, určitě by nechápal, že se s tím „malým městským autíčkem“ drápu do hor.

Když jsem se po třech dnech vracela, auto bylo pokryté prachem a na blatníku mělo pár škrábanců. Ale v nádrži ještě dost benzínu a ve mně zvláštní klid.
Cítila jsem se silnější, lehčí, jako kdybych tam nahoře nechala všechno, co mě poslední měsíce tížilo.

V půjčovně jsem klíče předala stejnému mladíkovi. Zvedl oči a s úšklebkem se zeptal, jestli jsem auto vůbec vytáhla z města.
Usmála jsem se a ukázala mu fotky z Alp. Mlčel. Chvíli si je prohlížel, pak se zasmál a řekl: „Tak tohle bych chtěl zažít taky. Možná si příště vezmu ten samý model.“

Někdy člověk nepotřebuje luxus ani výkon. Potřebuje jen odvahu vyjet.
Ať už v nejlevnějším autě z půjčovny, nebo s batohem na zádech. Protože nakonec nejde o to, čím jedete, ale co díky tomu ucítíte.

Od té doby se dívám na svět jinak. Když teď míjím drahá auta s řidiči, kteří spěchají, říkám si, že já už ten klid, co hledají, možná našla. V horách, za volantem malého bílého Peugeotu, který se stal mým nejlepším parťákem na cestách.

Lucie, Brno