Článek
Když člověk onemocní a lékaři mu nedokážou slíbit uzdravení, začne se často chytat i věcí, kterým by dříve nevěřil. Naděje má zvláštní sílu. Umí přehlušit strach, rozum i opatrnost. Právě na této hranici mezi vírou, zoufalstvím a skutečnou pomocí se pohyboval také příběh Josefa Adama, muže z Podještědí, kterému lidé říkali hadař.
Jeho jméno dnes většině lidí nic neřekne. Přitom šlo o postavu, za kterou svého času přijížděli nemocní z různých koutů Československa. Nešlo o vystudovaného lékaře ani o člověka z akademického prostředí. Byl to muž z obyčejných poměrů, který se k léčení dostal přes vlastní rodinnou tragédii. A právě to z jeho příběhu dělá něco víc než jen podivnou historickou zajímavost.
Obyčejný muž, který se dostal k neobyčejné pověsti
Josef Adam se narodil v roce 1879 v Kobylech na Liberecku. Jeho život zpočátku nijak nenasvědčoval tomu, že se z něj jednou stane vyhledávaný lidový léčitel. Pracoval v textilní továrně, živil se jako nádeník, příležitostný zedník nebo betonář. Byl to typ člověka, který znal především tvrdou práci a venkovský život.
Zlom měl přijít až ve chvíli, kdy vážně onemocněla jeho manželka. Podle dochovaných vyprávění trpěla rakovinou dělohy a po neúspěšném léčení v nemocnicích byla převezena domů ve velmi špatném stavu. Rodina se měla připravovat na nejhorší. Adam se s tím ale nechtěl smířit.
Právě tehdy začal hledat cestu, která by dnes působila nebezpečně a krajně riskantně. Sáhl po zmijím jedu, který začal upravovat a kombinovat s dalšími přísadami. Podle pozdějších svědectví se stav jeho ženy zlepšil. Pro okolí to tehdy muselo působit jako zázrak. A zázraky se na vesnici nikdy neutají dlouho.
Zmijí jed, bylinky a železité víno
Adamova metoda byla zvláštní a z dnešního pohledu velmi problematická. Do svých směsí používal jed ze zmijí, různé byliny a také železité víno. Nemocným měl připravovat odlišné směsi podle toho, s čím za ním přišli. Diagnózu údajně určoval mimo jiné podle vzorku moči.
Takový postup samozřejmě nelze brát jako důkaz účinné léčby. Medicína stojí na ověřování, kontrolovaných výsledcích a jasných pravidlech. Adamův příběh je potřeba vnímat hlavně v dobovém kontextu. V první polovině 20. století neměli lidé zdaleka takové možnosti jako dnes. Rakovina byla pro většinu rodin slovo, které znamenalo strach a bezmoc. Když klasická léčba selhávala, mnozí hledali pomoc jinde.
A právě v tom se ukazuje síla lidových léčitelů. Neprodávali jen směs nebo radu. Často nabízeli to, co člověk v nejtěžší chvíli potřebuje nejvíc. Pocit, že ještě není konec.
Před chalupou stávaly dlouhé fronty
Pověst o Adamovi se šířila rychle. Do jeho chalupy v Trávníčku v Podještědí začali přijíždět lidé z celého Československa. Podle vzpomínek se u domu tvořily dlouhé fronty a v některých dnech za ním mělo přicházet i více než sto lidí. Pro malou obec to musel být zvláštní obraz. Nemocní, jejich příbuzní, naděje v očích a tichá víra, že právě tady by se mohlo stát něco, co jinde nevyšlo.
Adam si postupně vybudoval i síť lidí, kteří mu dodávali zmije. Hadí jed byl pro jeho postup zásadní surovinou a zájem pacientů zřejmě znamenal, že jej potřeboval ve větším množství. Už to samo ukazuje, jak výraznou stopu jeho činnost v regionu zanechala.
Vyprávělo se také, že mezi lidmi, kteří o jeho léčbu projevili zájem, měl být i tehdejší ministr školství Zdeněk Nejedlý. Takové informace se u podobných osobností vždy šíří snadno a časem získávají téměř legendární nádech. Důležité ale je, že Adam nebyl jen místní podivín, o kterém vědělo pár sousedů. Jeho pověst překročila hranice kraje.
Komunistický režim pro něj neměl pochopení
Lidoví léčitelé to v různých obdobích neměli jednoduché. Jedni je považovali za naději, druzí za nebezpečné šarlatány. U Josefa Adama se tento střet vyhrotil v padesátých letech. Byl obviněn ze šarlatánství a skončil ve vězení.
Právě tady se jeho příběh dostává do citlivé roviny. Na jedné straně byl člověk, kterému mnozí nemocní věřili a někteří mu připisovali zlepšení svého stavu. Na druhé straně stál stát, medicína a úřední moc, která podobné praktiky nemohla nebo nechtěla tolerovat. Z dnešního pohledu se dá pochopit opatrnost vůči neověřeným metodám. Jenže způsob, jakým režim s podobnými lidmi nakládal, byl často tvrdý a bez lidského rozměru.
Adamův osud tak připomíná i širší příběh lidí, kteří se nevešli do dobových pravidel. Nemuseli být nutně zlí ani vypočítaví. Stačilo, že působili mimo systém.
Mezi vírou a rizikem
Při pohledu na Josefa Adama je snadné sklouznout k jednoduchému soudu. Buď z něj udělat zázračného léčitele, nebo ho naopak odmítnout jako nebezpečného člověka bez vzdělání. Ani jedno není úplně poctivé. Jeho příběh je složitější.
Pro mnoho nemocných byl Adam poslední nadějí. To ale neznamená, že jeho metoda může být zpětně vydávána za bezpečnou nebo prokázanou léčbu. Zmijí jed je nebezpečná látka a práce s ním bez odborného dohledu může člověka vážně ohrozit. Právě proto je důležité oddělit lidský příběh od zdravotních závěrů.
Adam patří spíš do dějin lidového léčitelství než do dějin medicíny. Jeho význam nespočívá jen v tom, čím léčil, ale v tom, jakou důvěru dokázal u lidí vzbudit. Důvěra je v nemoci obrovská věc. Kdo ji má, působí na druhé silněji než ten, kdo má jen titul na dveřích.
Příběh, který nezmizel úplně
Po letech jeho jméno upadlo téměř v zapomnění. Zůstaly vzpomínky, regionální příběhy a několik zmínek, které připomínají, že v Podještědí kdysi žil muž, za nímž lidé přijížděli s bolestí, strachem a poslední vírou.
Josef Adam nebyl klasický hrdina. Nebyl ani člověk, jehož postupy by bylo možné bez kritiky obdivovat. Byl ale součástí doby, ve které medicína ještě nedokázala pomoci každému a zoufalí lidé hledali záchranu všude, kde zahlédli naději.
A právě proto jeho příběh pořád působí silně. Ukazuje, jak daleko je člověk ochoten zajít, když se bojí smrti. A také připomíná, že naděje může být léčivá, ale sama o sobě nestačí. Někdy člověka podrží. Jindy ho může zavést na velmi nebezpečnou cestu.
Zdroje:
