Článek
Dcera Klára bydlela po škole ještě několik let u rodičů a pracovala. Když si našla malý pronájem, Eva měla radost, že se chce osamostatnit, zároveň ale dobře věděla, kolik dnes začátek v nájemním bydlení stojí. Klára měla nějaké úspory, ty by ale po zaplacení kauce, prvního nájmu a základního vybavení téměř zmizely. Rodiče se proto rozhodli, že jí pomohou. Zaplatili část kauce, první nájem a přispěli ještě na několik věcí do domácnosti. Celkem šlo přibližně o šedesát tisíc korun. „Řekla jsem jí, že to nemusí vracet. Brala jsem to jako naši pomoc do začátku, podobně jako jiní rodiče přispějí dětem třeba na svatbu nebo bydlení,“ vysvětluje Eva.
První měsíce vše fungovalo bez problémů. Klára si zařizovala byt, rodiče jí přivezli několik věcí z domova a Eva měla pocit, že dcera začíná stát na vlastních nohách. Jenže s novým bydlením přišly i výdaje, které Klára podle matky příliš neřešila. Objednávala si často jídlo, koupila si nový telefon na splátky a několikrát během měsíce jezdila s přáteli na víkendové pobyty. Eva do toho nezasahovala. „Byly to její peníze a její život. Jen jsem si říkala, že kdybych měla tak vysoký nájem, asi bych si některé věci odpustila,“ říká.
Další žádost už rodiče překvapila
Po několika měsících dcera zavolala s tím, že jí na účtu nezbylo dost peněz na další nájem a potřebovala půjčit dvacet tisíc korun. Nešlo přitom o mimořádnou událost, ztrátu zaměstnání ani nečekaný zdravotní výdaj. Klára jednoduše během předchozích týdnů utratila více, než si mohla dovolit. Eva s manželem si proto tentokrát sedli a shodli se, že další peníze neposkytnou. „Nebyla jsem na ni naštvaná. Jen jsem jí řekla, že jsme jí dali šedesát tisíc právě proto, aby mohla začít. Nemůžeme ale každý další měsíc dorovnávat to, co jí chybí,“ popisuje.
Klára jejich rozhodnutí nesla těžce. Připomněla rodičům, že peníze mají, a nechápala, proč jí v situaci, kdy je potřebuje, nepomohou. Několik dní spolu téměř nemluvili. Pro Evu to nebylo jednoduché, protože částku by s manželem skutečně zaplatit dokázali. Právě v tom ale podle ní spočíval problém. Kdyby peníze poslali podruhé, mohlo by se z mimořádné pomoci rychle stát pravidlo. „Nechtěla jsem, aby si zvykla, že když jí rozpočet nevychází, stačí zavolat domů. To už podle mě není pomoc s prvním bydlením, ale financování jejího života,“ říká.
Nakonec musela změnit vlastní výdaje
Klára nakonec situaci vyřešila bez dalšího příspěvku rodičů. Část peněz si krátkodobě půjčila od kamarádky, zrušila několik plánovaných výdajů a v dalších měsících začala podle matky hospodařit opatrněji. Vztahy se postupně uklidnily a o několik týdnů později už se o celém sporu dokázaly bavit bez hádky. Eva svého rozhodnutí nelituje. Dceři by znovu pomohla, kdyby se dostala do skutečných potíží, například při ztrátě práce nebo vážném problému. Běžný nájem a každodenní život už ale považuje za její odpovědnost. „Těch šedesát tisíc bych jí dala znovu. Jen dnes vím, že pomoc musí mít nějakou hranici. Jinak dítěti neusnadníte začátek samostatnosti, ale můžete mu nevědomky zabránit, aby se ji vůbec naučilo,“ uzavírá Eva.
zdroje: zpracováno podle skutečného příběhu
