Článek
My s partnerem jsme dlouho bydleli v pronájmu, a i když to nebylo vyloženě špatné, pořád jsem měla v hlavě, že to není naše. Žádný klid, žádná jistota. A tak jsem s rodiči občas mluvila o tom, že bychom si chtěli pořídit vlastní byt. Oni dobře věděli, jak těžké to pro nás bude, a protože celý život spořili a byli opatrní, řekli, že nám pomůžou. Byla to pro mě obrovská úleva. Nikdy jsem o to nežádala, nikdy jsem nepočítala s tím, že by mi dali nějaké peníze. Ale oni přišli sami s tím, že pokud se najde vhodný byt, část nám přispějí. Byl to ten největší dar, který nám mohli dát. Možnost začít nový život ve vlastním.
Když jsme pak konečně našli byt, který nám padl do oka, všechno se seběhlo rychle. Rodiče dodali větší částku, my přidali úspory, něco jsme si ještě půjčili, ale dohromady to vyšlo. Podepsali jsme smlouvu a najednou jsem držela v ruce klíče od našeho vlastního bydlení. Byl to pocit, který se nedá popsat. Slzy dojetí, radost, vděk všechno dohromady. A samozřejmě jsem chtěla, aby to věděl i partnerův otec, můj tchán. V té době jsem netušila, že právě od něj přijde reakce, která mi celé to štěstí dokáže otrávit.
Dozvěděl se, že nám rodiče finančně pomohli, a místo aby měl radost, že se jeho syn konečně postavil na vlastní nohy, začal útočit. Vyčetl nám, že jsme neschopní, že nedokážeme žít bez toho, aniž by nám někdo pořád podával pomocnou ruku. Tvrdil, že rodiče mě rozmazlují a že můj partner vypadá vedle mě jako někdo, kdo nic nedokáže sám. Bylo to strašně nespravedlivé. Nikdy jsem neměla pocit, že bych se vezla na cizí účet, a už vůbec jsem nechtěla, aby si to někdo myslel o něm. Jenže tchán měl jasno. Podle něj jsme si ten byt nezasloužili. A dal to najevo úplně všem.
Od té chvíle se pokaždé, když jsme se sešli na rodinné oslavě, muselo řešit, odkud máme peníze. Slyšela jsem poznámky, že kdyby on měl tak štědré rodiče, mohl by si taky užívat. Přitom on sám bydlel celý život ve vlastním, protože mu jeho rodiče v době, kdy to ještě šlo, taky pomohli. Jenže to se v jeho očích nějak nepočítalo. Měl potřebu nás shazovat, a to i před dalšími příbuznými. Partner se pokaždé strašně styděl a já jsem viděla, jak ho to sžírá. Místo aby měl radost z nového začátku, musel pořád poslouchat, že je neschopný a že všechno zařizuji já a moji rodiče.
Když jsme se nastěhovali, myslela jsem, že to konečně utichne. Jenže omyl. Tchán přišel na návštěvu, rozhlížel se po bytě a pronesl, že je to tu hezké, ale že je vidět, že jsme se k tomu sami nikdy nedopracovali. V tu chvíli jsem měla co dělat, abych ho nevyhodila. Místo gratulace nebo obyčejného přání štěstí se do nás zase pustil. Partner se pokusil ho zarazit, ale nepomohlo to. Celou dobu jsem měla pocit, že nás trestá jen za to, že jsme dostali podporu, kterou on prostě nedokáže přijmout bez závisti.
Od té doby se naše vztahy hodně změnily. Já už se k němu skoro nechci jezdit, protože vím, že se téma peněz zase otevře. Partner se snaží stát mezi námi, ale je vidět, že ho to vyčerpává. Nejhorší je, že celou dobu mi bylo jasné, že nám rodiče pomohli proto, že chtěli, aby se nám dobře žilo. Ne proto, aby nás někdo zesměšňoval nebo nám házel klacky pod nohy. Tchán si ale zřejmě myslí, že to bylo špatně, a že správné by bylo, kdybychom se ještě dalších deset let dřeli v pronájmu a čekali, až se ceny bytů dostanou do ještě většího nesmyslu.
Možná je to jen závist, možná jeho vlastní pýcha, ale jisté je, že dokáže člověku zkazit radost z něčeho, co by měl být nejšťastnější okamžik života. A já se ptám, proč to někteří lidé dělají? Proč nedokážou uznat, že někdo měl trochu štěstí, trochu podpory, a místo toho se radovat, musí hledat způsoby, jak vám to otrávit? Nikdy jsem nechtěla být závislá na rodičích a vím, že kdyby to šlo, zvládli bychom to i sami. Ale jejich pomoc nám umožnila začít žít bez strachu, že nám pronajímatel kdykoli zvedne nájem nebo nás vyhodí. To přece není ostuda. Ostuda je spíš to, když někdo nedokáže druhému přát a místo toho dělá všechno proto, aby mu zkalil radost.
