Článek
Moji rodiče se k tomu stavěli rezervovaně, ale manželovi rodiče byli nadšení. „Rodina si přece pomáhá,“ řekli nám tehdy. A tak nám půjčili dvě stě tisíc korun, abychom měli na akontaci.
Byli jsme jim vděční. Moc vděční. Snažili jsme se hned od začátku nastavit pravidla, takže jsme se s nimi domluvili, že jim to budeme vracet postupně, jak budeme moct. Nepsali jsme žádnou smlouvu, byla to přece rodina. Proč by taky někdo čekal podraz od vlastních rodičů? Jenže o rok později se situace změnila. A hodně.
Jednoho dne nám manželova matka zavolala, že bychom se měli sejít. Nechápali jsme proč, ale přišli jsme. A sotva jsme dosedli ke stolu, oznámila nám naprosto klidným tónem: „Potřebujeme ty peníze zpátky. A samozřejmě i s úroky.“
Ztuhla jsem. „Jaké úroky?“ vyhrkl manžel. „No přece normální, jako když si půjčíte od banky,“ řekl jeho otec. „Nemůžeme si dovolit jen tak někomu dát dvě stě tisíc zadarmo.“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Dali nám peníze s tím, že nám chtějí pomoct – a teď se chovali, jako bychom si vzali normální úvěr.
„Ale my jsme se domluvili, že vám to budeme vracet postupně, jak budeme moct,“ namítla jsem. „Nikdy jste neřekli nic o úrocích.“ Tchán jen pokrčil rameny. „Mysleli jsme, že vám to dojde.“ Ne, opravdu nám to nedošlo.
Najednou jsme seděli naproti dvěma lidem, kterým jsme do té doby věřili, a cítili jsme se jako hlupáci. Neměli jsme žádnou smlouvu, žádné důkazy o tom, že ta dohoda byla jiná. A oni to věděli. Odešli jsme domů úplně v šoku. Dva sta tisíc jsme jim nemohli vrátit hned. A úroky? To bylo ještě horší.
Manžel se snažil situaci urovnat. „Jsou to pořád moji rodiče,“ říkal. „Asi mají jen finanční problémy, jinak by to neudělali.“
Ale já věděla, že to tak není. Tohle nebyl zoufalý pokus získat zpět peníze, které nutně potřebovali. Tohle bylo promyšlené.
Začali jsme jim splácet, jak jsme mohli. Ale náš vztah už nikdy nebyl stejný.
Dřív jsme u nich byli často. Teď? Každá návštěva byla jen obchodní jednání. Pokaždé padlo nějaké nenápadné: „A nezapomeňte, příští měsíc další splátka.“
A když jsme konečně doplatili poslední korunu, čekali jsme aspoň nějakou změnu. Něco jako: „Děkujeme, jsme rádi, že je to za námi.“
Místo toho přišla další věta, která mě dorazila: „No, a co kdybyste nám teď začali něco posílat každý měsíc? Kdybychom věděli, že máme takový malý důchodový fond…“
V tu chvíli mi došlo, že tohle nebylo o penězích. Bylo to o moci. A tak jsem se podívala manželovi do očí a řekla: „Ne. Už nikdy.“ A od té doby máme klid.
