Článek
Dovolenou jsme vybírali dlouho. Synovi je sedmnáct, dceři čtrnáct a přimět oba, aby s námi ještě vůbec někam jeli, už není tak jednoduché jako dřív. Když jsme našli hotel kousek od moře s velkým bazénem, sportovištěm a několika restauracemi, všichni souhlasili. Manžel si dělal legraci, že nás týden nikdo nedostane z lehátka. Já jsem si představovala pomalá rána, kávu na terase, pár hodin u vody a večer procházku po promenádě. Po pracovně náročném jaru jsem opravdu potřebovala vypnout. Jenže hned druhý den ráno jsme zjistili, že u bazénu platí úplně jiná pravidla, než jsme čekali.
V osm ráno už nebylo skoro kam si sednout
První ráno jsme vstávali až kolem půl deváté. Nikam jsme nepospíchali a snídani jsme chtěli stihnout v klidu. Když jsme po desáté přišli k bazénu, nevěřila jsem vlastním očím. Téměř všechna lehátka byla obsazená ručníky, taškami, nafukovacími kruhy nebo knihami. Lidí přitom bylo ve vodě a kolem bazénu jen několik desítek. Na první pohled bylo jasné, že většina míst čeká na hosty, kteří si je přišli označit mnohem dříve a potom zase odešli.
Chvíli jsme chodili kolem a hledali čtyři volná lehátka vedle sebe. Nakonec jsme nenašli ani dvě. Manžel situaci bral s humorem a navrhl, že si sedneme ke stolku u baru. Děti se šly koupat a já si říkala, že jsme prostě přišli pozdě. Druhý den jsem proto vstala po sedmé. Když jsem krátce před osmou sestupovala k bazénu, čekalo mě překvapení. Někteří hosté už obcházeli lehátka v pyžamu nebo přes sebe měli přehozený župan. Položili ručníky na vybraná místa a zamířili zpět do hotelu.
Nechtěla jsem dělat totéž. Připadalo mi absurdní nastavovat si na dovolené budík jen proto, abych si někde položila osušku. Jenže když máte dvě děti a víte, že budou chtít část dne strávit u bazénu, velmi rychle se přizpůsobíte. Třetí ráno už jsem v půl osmé stála dole také. Připadala jsem si trochu trapně. Místo odpočinku jsem každé ráno hlídala hodiny, abych náhodou neprohrála souboj o čtyři plastová lehátka.
Některá místa zůstávala prázdná celé dopoledne
Nejvíc mě ale rozčilovalo něco jiného. Kdyby lidé lehátka skutečně používali, vůbec bych se nezlobila. Hotel byl plný a bylo jasné, že místo nebude mít každý. Jenže postupně jsem si začala všímat rodiny, která si každé ráno zabrala šest lehátek v první řadě. Ručníky tam ležely už před osmou, ale jejich majitelé se někdy objevili až kolem jedenácté. Jednou přišli dokonce po poledni. Do té doby zůstávala místa úplně prázdná, zatímco další hosté seděli na okraji bazénu nebo na židlích u restaurace.
Čtvrtý den už jsem to nevydržela. U jednoho lehátka vedle nás ležela osuška téměř tři hodiny a nikoho jsem u něj neviděla. Zeptala jsem se pracovníka hotelu, jestli existuje nějaké pravidlo pro rezervování míst. Řekl mi, že hosté by neměli nechávat lehátka dlouho bez dozoru a personál může po určité době věci odnést stranou. V praxi ale nikdo nic nekontroloval. Bylo zřejmé, že zaměstnanci nechtějí každé ráno řešit hádky mezi hosty.
Jedno dopoledne nastala přesně taková situace. Starší pár si sedl na dvě lehátka, na kterých byly pouze ručníky. Podle lidí kolem nich tam nejméně hodinu nikdo nebyl. Asi po dvaceti minutách dorazila žena s manželem a velmi hlasitě začala vysvětlovat, že místa patří jim. Starší pán se jí snažil klidně říct, že byla dlouho prázdná, ale během chvíle se hádka rozrostla tak, že přišel zaměstnanec hotelu. Děti to sledovaly z vody a syn se mě potom zeptal, jestli lidé opravdu zaplatí dovolenou, aby se na ní hádali o lehátko. Upřímně jsem nevěděla, co mu odpovědět.
Nakonec jsme zjistili, že bazén vlastně vůbec nepotřebujeme
Pátý den ráno jsem se probudila krátce po sedmé a automaticky sáhla po telefonu, abych zjistila čas. Pak jsem se zastavila. Ležela jsem na dovolené ve Španělsku a moje první myšlenka byla, jestli už někdo nezabral lehátka. V tu chvíli mi došlo, jak směšné to celé je. Probudila jsem manžela a řekla mu, že k bazénu nejdu. Místo toho jsme děti vytáhli na pláž. Nebyly nadšené, protože už měly u hotelu kamarády, ale nakonec šly s námi.
Byl to nejlepší den z celé dovolené. Našli jsme menší pláž dál od hlavní promenády, koupili si pití v malém obchodě a rozložili osušky přímo na písek. Nikdo nic nerezervoval, nikdo se s nikým nehádal a nikdo nemusel hlídat, jestli mu někdo nevezme místo. Odpoledne jsme se zastavili v přístavu a večer jsme se vraceli do hotelu unavení, ale poprvé opravdu spokojení.
Další dny jsme k bazénu chodili už jen navečer, kdy část lidí odcházela na pokoje a lehátka se konečně uvolnila. Přes den jsme raději vyráželi ven. Děti si nakonec oblíbily místní pláže a manžel byl rád, že jsme poznali mnohem víc než areál hotelu. Já jsem hlavně přestala každé ráno řešit, jestli budu dost rychlá.
Když jsme doma dovolenou hodnotili, všichni jsme se shodli, že byla povedená. Jen trochu jinak, než jsme si původně představovali. Na fotografiích hotelu vypadal bazén jako místo, kde člověk celý den odpočívá s knihou v ruce. Ve skutečnosti se kolem něj každé ráno odehrával malý závod, do kterého jsme se na pár dní nechali zatáhnout i my.
