Článek
Seděla jsem u stolu v malé kavárně v centru. Bylo tam rušno, ale zároveň útulno. Voněla káva, cinkaly lžičky o porcelán a servírka přinášela čerstvě upečené croissanty.
Naproti mně si sedla elegantní žena. Mohlo jí být kolem padesáti, měla dokonalý účes, elegantní kabát, kabelku, která vypadala jako z nějaké luxusní značky. Vypadala naprosto normálně. Ale pak… Pak udělala něco, co mě naprosto odrovnalo.
Scéna, kterou bych nečekala ani ve snu
Zatímco jsem si míchala svou kávu, koutkem oka jsem viděla, jak si ta dáma něco vytahuje z kabelky. Nejspíš kapesník, možná rtěnku, možná telefon… říkala jsem si. Ale když jsem se podívala pořádně, zůstala jsem v šoku. Vytáhla dětský plastový bryndák. Ano, bryndák. Ten, co nosí batolata, když se učí jíst lžící. V klidu si ho rozložila, zapnula za krkem, uhladila… a pak si vzala vidličku. A to nebyl konec.
Káva, šlehačka a bryndák v akci
Přesně ve chvíli, kdy jsem se snažila pochopit, co se právě děje, jí servírka donesla zákusek. Byl to obří větrník se šlehačkou. A ona? Bez jediného zaváhání se pustila do jídla. Vidličkou si nabrala velké sousto, šlehačka jí ukápla na bryndák… a ona se spokojeně usmála. Jako by to bylo naprosto normální. Jako by to dělala každý den. Nikdo jiný si toho nevšímal. Nikdo. Jenom já jsem tam seděla s pusou dokořán a snažila se pochopit, co to sakra právě vidím. Jak to ostatním nemohlo přijít divné?
Rozhlédla jsem se po kavárně. Lidi dál klidně pili kávu, četli si noviny, psali do telefonů. Nikdo se na ni ani nepodíval. A já jsem zatím nemohla odtrhnout oči. S každým dalším soustem, s každým dalším upitím kávy, která jí trošku ukápla na bryndák, jsem byla čím dál zmatenější. Mám se smát, nebo co? Bylo to absurdní. Nikdy jsem neviděla dospělého člověka, který by si v kavárně vytáhl dětský bryndák a s naprostou samozřejmostí si ho připnul. Na chvíli jsem dokonce pochybovala o sobě.
Bryndák sundala, upravila si rtěnku a odešla
Možná je to normální? Možná to dělají všichni? Možná jsem divná já, že jsem o tom nikdy neslyšela? Pak mi ale došlo, že ne. Tahle žena prostě jen žije svůj život podle svých pravidel. A vůbec jí nezáleží na tom, co si myslí ostatní. Jakmile dojídala poslední sousto, opatrně si bryndák otřela ubrouskem, složila ho zpátky do kabelky… Pak vytáhla zrcátko, přepudrovala si nos a přejela rty rtěnkou.
Vzala kabelku, zaplatila… a jako by se nic nestalo, odkráčela z kavárny. Já tam seděla jako opařená. Co to sakra bylo? Je to šílené, nebo na tom něco je? Nejdřív jsem si myslela, že je to bláznivé. Kdo si, proboha, nosí do kavárny dětský bryndák? Ale pak mi došlo něco jiného. Ona se prostě jen nechtěla umazat. Dávala si obří zákusek se šlehačkou a nechtěla si poničit luxusní oblečení. Vždyť čistírna oděvů nebo praní v pračce přece něco stojí. Tak si našla řešení. Ne trapné, ne ponižující – pro ni normální.
Dnes už se na věci dívám jinak
Bylo jí úplně jedno, co si o tom kdo myslí. A to mě na tom překvapilo asi nejvíc. Doma jsem o tom přemýšlela celý večer. Nebylo to jen o tom, že někdo v kavárně udělal něco divného. Bylo to o tom, že já bych to nikdy nedokázala. Já bych radši riskovala, že se poliju, než abych si před lidmi dala bryndák. A tahle žena? Ona prostě dělala to, co jí vyhovovalo. A já? Já tam seděla a přemýšlela, jak moc se bojím názoru ostatních.
Od té doby, kdykoli si dávám něco, co se může rozlít nebo upatlat, vzpomenu si na tu dámu, a říkám si: Možná měla pravdu. Možná bychom se měli víc starat o to, co nám vyhovuje, než o to, co si o nás myslí ostatní. Ne, bryndák si do kavárny neberu. Ale už se tolik nestresuju tím, co si kdo myslí. A možná… právě o to jí šlo.
