Článek
Jaroslava pracovala jako vedoucí kanceláře ve firmě prodávající stavební materiál. Nebyla účetní ani obchodnice v pravém slova smyslu, ale během let se stala člověkem, přes kterého procházelo téměř všechno. Řešila faktury, dopravu, reklamace, objednávky i komunikaci se zákazníky. Majitel firmy Radovan jí často říkal, že bez ní by se v kanceláři nikdo nevyznal.
Jaroslava podobné věty brala s rezervou, přesto jí dávaly pocit jistoty. Situace se změnila ve chvíli, kdy její manžel Josef dostal zajímavou pracovní nabídku téměř dvě stě kilometrů od jejich bydliště. Děti už byly dospělé a manželé začali vážně uvažovat, že se přestěhují. Josef nastoupil jako první a přes týden bydlel v malém pronajatém bytě. Jaroslava mezitím začala hledat práci v jeho okolí.
Nová nabídka přišla rychleji, než čekala
Jaroslava se obávala, že v jejím věku nebude změna zaměstnání snadná. Překvapivě však po několika týdnech dostala nabídku od větší distribuční společnosti. Potřebovali zkušeného člověka do administrativy a její praxe jim vyhovovala. Plat byl podobný jako v současné firmě, zato pracovní doba pravidelnější a kancelář ležela necelých dvacet minut od Josefova nového bydliště.
Jaroslava se rozhodla nabídku přijmout. Radovanovi chtěla dát dost času, proto mu svoje plány oznámila ještě před podpisem smlouvy. Čekala možná zklamání, rozhodně však ne jeho reakci.
Majitel ji požádal, aby nikam neodcházela. Firma právě měnila dodavatele, připravovala nový skladový systém a zároveň přišla o jednu administrativní pracovnici. Podle Radovana by její odchod v následujících měsících způsobil obrovský problém. Nabídl Jaroslavě vyšší mzdu a dokonce možnost dva dny v týdnu pracovat z domova, aby mohla být častěji s manželem.
Manžel ji varoval, ona ale chtěla být fér
Josef z jejího rozhodnutí nadšený nebyl. Připomněl jí, že už má v ruce konkrétní nabídku a stěhování plánovali společně. Jaroslava mu vysvětlovala, že nová pracovní možnost se může objevit i později, zatímco současného zaměstnavatele nechce nechat ve složité situaci. Nové firmě proto oznámila, že nenastoupí. Pozici během několika dní nabídli jinému kandidátovi.
První týdny po jejím rozhodnutí vypadaly jako důkaz, že udělala správně. Radovan skutečně zvýšil mzdu a Jaroslava dostala více pravomocí. Začala také podrobně sepisovat jednotlivé pracovní postupy, protože majitel chtěl, aby „ve firmě nebylo všechno jen v hlavě jednoho člověka“. Jaroslavě to připadalo rozumné. Připravila návody k objednávkovému systému, přehled dodavatelů i tabulky s podmínkami jednotlivých zákazníků. Pak Radovan oznámil, že do firmy nastupuje jeho třicetiletá dcera Nikol.
Dcera majitele se začala učit právě její práci
Nikol několik let žila v Irsku a po návratu do Česka hledala, co bude dělat. Otec jí nabídl místo ve firmě s tím, že se nejdřív musí seznámit s provozem. Jaroslava dostala za úkol ji zaučit.
Zpočátku ji to nijak neznepokojovalo. Předpokládala, že Nikol jednou převezme část otcova podnikání nebo obchod. Jenže nová kolegyně seděla téměř každý den právě u ní a zajímala se o všechny části její agendy. Chtěla přístup k objednávkám, učila se fakturaci, řešila reklamace a postupně začala chodit i na schůzky, kterých se dříve účastnila Jaroslava.
Když se Jaroslava Radovana zeptala, jakou pozici bude jeho dcera dlouhodobě zastávat, odpověděl neurčitě, že se teprve uvidí, kde bude nejvíc potřeba. O několik týdnů později však přišla Nikol sama s otázkou, která Jaroslavu zaskočila. Potřebovala vědět, jaké úkoly musí zvládnout úplně sama „od příštího měsíce“.
Místo pro dvě vedoucí prý firma nepotřebovala
Radovan jí ještě tentýž den vysvětlil, že chce administrativu reorganizovat. Nikol měla převzít vedení kanceláře a Jaroslava by dostala jednodušší agendu na zkrácený úvazek. Pro firmu prý nedávalo ekonomický smysl platit dvě zkušené administrativní pracovnice na plný úvazek.
Jaroslava se ho zeptala, kdy se rozhodl, že její místo převezme dcera. Radovan nejprve tvrdil, že teprve nedávno. Během rozhovoru ale připustil, že o možnosti Nikol nastoupit věděl už v době, kdy Jaroslavu přemlouval, aby odmítla novou práci.
Nevěděl prý pouze, kdy se dcera definitivně vrátí a zda bude chtít v rodinné firmě zůstat. Pro Jaroslavu to byl zásadní rozdíl. Kdyby tuto informaci měla, nabídku v novém městě by nikdy neodmítla.
„Řekla jsem mu, že mě nemusel pustit s úsměvem. Klidně mohl říct, že by byl rád, kdybych zůstala, ale současně existuje možnost, že se jeho dcera vrátí a moje pozice se změní. Já bych pak rozhodla sama. Jenže on potřeboval mít jistotu, že mu mezitím neodejdu,“ říká.
Druhou stejnou nabídku už nedostala
Jaroslava se okamžitě ozvala společnosti, která ji chtěla zaměstnat. Místo už však bylo obsazené. Dostala možnost poslat životopis znovu do budoucna, ale žádná vhodná pozice tehdy volná nebyla.
Ve stávající firmě přijala zkrácený úvazek jen na dva měsíce, aby měla čas něco najít. Potom odešla úplně. Nakonec získala administrativní práci v menší logistické společnosti asi čtyřicet kilometrů od Josefova nového bydliště. Plat měla o něco nižší, přesto se s manželem odstěhovali.
Radovan se jí při odchodu snažil vysvětlit, že ji nikdy nechtěl poškodit. Potřeboval pouze zajistit chod firmy v období, kdy nebylo jasné, co jeho dcera udělá. Jaroslava mu odpověděla, že právě tato nejistota měla být její věcí také.
Zdroje: autorský text
