Článek
Sedím u kuchyňského stolu a počítám výdaje na další měsíc. Hypotéka 12 tisíc, elektřina 3 tisíce, voda, plyn, jídlo… Z mé výplaty 20 tisíc nezbyde prakticky nic. A pak si přečtu, jak si senátorka Adéla Šípová stěžuje, že se 130 tisíci měsíčně má našetřeno jen na měsíc dopředu. V tu chvíli nevím, jestli se mám smát nebo brečet.
Paní senátorka se veřejně rozplakala nad tím, že prezident vetoval zvýšení jejich platů. Prý se bojí, aby nemusela prodat ledvinu. Se základním platem 130 tisíc plus dalšími příplatky a náhradami si stěžuje na finanční tíseň. Já bych z takového platu žila jako královna.
Každý měsíc je u nás boj o přežití. Vstávám v pět ráno, abych stihla první autobus do práce a ušetřila za benzín. Obědy si nosím z domova v krabičce, kávu si vařím do termosky. Nové oblečení? To kupuju jen ve slevách nebo v sekáčích. A dovolená? Letos to bylo týden u tchýně na zahradě.
Když slyším, že senátorka má hypotéku a závazky, chtěla bych ji pozvat k nám domů. Ukázat jí, jak vypadá skutečný život s hypotékou při nízkém příjmu. Jak s manželem počítáme každou korunu, jak si nemůžeme dovolit ani základní věci, které ona považuje za samozřejmost.
Minulý měsíc se nám rozbila pračka. Normální věc, že? Jenže pro nás to byla katastrofa. Museli jsme si půjčit od rodičů, protože na novou prostě nemáme. A to ještě máme štěstí - máme rodiče, kteří nám můžou pomoct. Mnoho lidí takové štěstí nemá.
Paní senátorka píše, že má rezervu jen na měsíc. Já nemám rezervu žádnou. Když přijde nečekaný výdaj, musíme něco prodat nebo si půjčit. A to pracuju na plný úvazek, přesčasy a občas si přivydělávám úklidem. Přesto žijeme od výplaty k výplatě.
Je to ukázkový příklad toho, jak někteří politici ztratili kontakt s realitou. Zatímco my řešíme, jestli koupit dětem nové boty nebo zaplatit školní výlet, oni naříkají nad platem, který je šestinásobkem toho mého. A pak se diví, že jim lidé nevěří.
Včera jsem stála v supermarketu a přepočítávala, jestli si můžu dovolit koupit sýr a šunku najednou. Vedle mě stála starší paní a vracela zpět jogurty, protože na ně neměla. To je realita běžných lidí v téhle zemi. Ne strach z toho, že si nebudeme moct dopřát dovolenou v zahraničí nebo nové auto.
Proto mě tak vytáčí, když slyším politiky stěžovat si na své „nízké“ platy. Chtěla bych je vidět žít měsíc s mou průměrnou mzdou. Chtěla bych je vidět řešit skutečné problémy - když vám dítě přinese seznam školních pomůcek za dva tisíce a vy víte, že na to prostě nemáte.
A víte, co je nejhorší? Že tihle lidé rozhodují o našich životech. O zvyšování daní, o cenách energií, o všem, co přímo ovlivňuje naše už tak napjaté rozpočty. Jak můžou rozumět problémům běžných lidí, když si stěžují, že 130 tisíc měsíčně je málo?
Proto píšu tento článek. Ne proto, abych vzbudila lítost, ale abych ukázala, jak absurdní jsou stížnosti některých politiků. My, běžní lidé, žijeme skutečné životy s skutečnými finančními problémy. A musíme to zvládat bez naříkání na sociálních sítích.
A paní senátorce bych chtěla vzkázat - přijďte k nám na měsíc žít. Ukážu vám, jak se hospodaří s dvaceti tisíci. Jak se vaří z nejlevnějších potravin. Jak se počítá každá koruna. Možná pak pochopíte, že vaše stížnosti jsou nejen trapné, ale i urážlivé a výsměchem pro všechny, kteří skutečně bojují o přežití.
Protože zatímco vy se bojíte, že si nebudete moct dopřát svůj standard, my se bojíme, jestli budeme mít na jídlo do konce měsíce. A to je rozdíl, který by si měl uvědomit každý politik v této zemi.
