Článek
Ano, člověk cítí, že už není úplně pružný jako ve třiceti, ale v hlavě jsem si pořád připadala stejně. Živá. Zvědavá. A hlavně – ochotná se bavit. A pak přišla ona – moje vnučka Anička. Sluníčko naší rodiny. Dítě, které mi dalo druhý dech. Najednou jsem se naučila znovu vnímat svět očima dítěte. Smát se blbostem, běhat po parku, pouštět draky, hrát pexeso a u toho se dojímat, když mě porazí.
Jednou mi řekla: „Babi, ty jsi úplně nejlepší, ty děláš všechno, co dělají mámy, jenom se u toho víc směješ.“ A já si tehdy řekla – dokud to jde, budu s ní dělat všechno, co zvládnu. I když to občas bude bolet. Jenže netušila jsem, že někdy to bolet bude až moc.
Nápad, který vypadal nevinně
Byla sobota. Po Vánocích. Všude sníh, slunce, krásná zima, jakou už roky nepamatuju. A Anička mě chytila za ruku: „Babi, pojď se mnou bruslit! Mamka říkala, že ty jsi dřív bruslila na rybníku každý víkend.“ A měla pravdu. Bruslila jsem. Jako holka, jako dospívající, i ve dvaceti. Byla jsem na tom dobře – stabilní, rychlá, s větrem ve vlasech. A když se mě zeptala, jestli to ještě umím, řekla jsem automaticky: „No jasně!“ V tu chvíli jsem si nevzpomněla na věk. Na kolena, která občas zabolí. Na záda, která občas křupnou. Jen jsem viděla její nadšení a sama sebe, jak ji učím kroužit po ledě a u toho se smějeme jako dvě kamarádky.
Vše začalo krásně
Vzala jsem si brusle – staré, ale pořád zachovalé. Manžel mě varoval: „Opatrně, hlavně neblbni.“ Mával za námi od plotu s výrazem, který mi připomínal, že on by se do ničeho takového už nehrnul. Ale já jen zamávala a šla. Na kluzišti bylo plno. Děti, rodiče, smích, hudba. Nasadily jsme brusle, já pomalu, ona s nadšením. A pak jsme vyjely. Ze začátku jsem byla opatrná. Trochu jsem se třásla, trochu klouzala víc, než bych chtěla. Ale pak – najednou jsem se do toho dostala. A říkala si, že to je jako jízda na kole – to se nezapomíná. A pak přišel ten moment.
Pád, který mě změnil
Ani nevím, jak se to stalo. Jedno kolečko, druhé, smích, pak jsem se ohlédla, Anička zakopla, já instinktivně zareagovala, otočila se, natáhla ruce – a bum. Tvrdý led. Obě ruce napřed. Hned jsem věděla, že je zle. Ležela jsem tam, Anička u mě, oči vyděšené, „babiii, jsi v pořádku?“ – a já se snažila vymáčknout úsměv, ale cítila jsem, že obě zápěstí jako by ztratila pevnost. Bolest byla ostrá, nečekaná, a do očí se mi hnaly slzy. Ne bolestí. Hanbou. Strachem. Překvapením, že moje tělo mě zradilo právě teď. Lidé kolem mě, pak záchranka, krátké blikání majáků, a pak… pohotovost.
V čekárně s hrnky místo rukou
Seděla jsem na vozíku, obě ruce v dočasných dlahách, led na klíně, a pak přišel mladý lékař. Mile se usmál a povídá: „Dobrý den, paní. Kdy jste se naposled podívala do občanky?“ Zmateně jsem se na něj podívala. „Prosím?“ A on se zasmál. „No víte… obě zlomeniny v oblasti zápěstí… řekněme, že na to máte věk. Ale jinak klobouk dolů, že jste šla s vnučkou bruslit.“ Zadíval se na mě, ale ne povýšeně. Spíš tak s úctou. A mě v tu chvíli ta bolest ustoupila. Protože jsem věděla, že mě právě někdo neodsoudil. Ale pochopil.
Dny bez rukou
Řeknu to na rovinu – mít obě ruce v sádře je peklo. Nemůžete si sama nalít čaj. Nemůžete si zavázat boty. Nemůžete si ani utřít slzy. A těch bylo. Ze vzteku, z bolesti, z toho, že najednou ztrácíte důstojnost. A že si připadáte jako břemeno. Ale moje rodina mě nenechala padnout. Anička mě hladila po vlasech a každý večer mi šeptala: „Babi, už to bude lepší, slibuju.“ A já věděla, že má pravdu. A manžel? Ten, co mával u plotu a říkal „hlavně neblbni“? Byl ten nejlepší ošetřovatel, kuchař, kadeřník a opatrovník. Dokonce mi jednou navlékl ponožky naruby – ale s takovým zápalem, že jsem se poprvé po týdnu zasmála.
Co mi to všechno dalo? Bolest, ano. Nepříjemnosti, samozřejmě. Ale taky poznání. Že i když mě tělo zradilo, duši mi to nevzalo. A že když chcete něco udělat ze srdce – i když to dopadne jinak, než jste čekali – pořád to může být správně. Protože bych to udělala znovu. Možná opatrněji. Možná s helmou a chrániči. Ale šla bych. Kvůli Aničce. A kvůli sobě. Protože věk není o číslech v občance. Je o tom, co dovolíme, aby nám vzalo odvahu. Už mi sundali sádry. Jsem zpátky. A už plánuju – ne brusle, to ještě ne. Ale koloběžku. Protože život nekončí sádrou. Ale tehdy, když přestaneme věřit, že můžeme být i v šedivých vlasech trochu blázniví. A trochu dětinští. A úplně živí.
