Článek
Všechno začalo docela obyčejně. Došla mi doma poslední kostka másla a já chtěla ještě večer upéct bábovku. Řekla jsem si, že se stavím do obchodu po cestě z práce, jen tak na skok. Měla jsem v hlavě jednoduchý seznam: máslo, mléko, vejce. Nic víc.
Jenže hned u vchodu mě zastavila realita. Akce, slevy, barevné nápisy, hudba, která mi zněla v hlavě ještě cestou domů. Všechno bylo postavené tak, aby člověk zapomněl, proč vlastně přišel. A mně se to povedlo dokonale.
Chtěla jsem ušetřit, ale nešlo to
Zastavila jsem se u regálu s máslem a zůstala zírat. Cena, která tam svítila, mě málem posadila na zem. Když jsem si uvědomila, že stojí skoro tolik, co kdysi celý oběd pro čtyři lidi, polkla jsem naprázdno. Vzala jsem jedno, ale už v tu chvíli mi v hlavě blikalo: „Když už tu jsem, vezmu i něco do zásoby.“
A tak jsem přihodila sýr. Pak šunku, protože byla „ve slevě“. Pak těstoviny, rajčata, kávu, ovesné vločky. Všechno znělo jako rozumné rozhodnutí. Ale čím déle jsem chodila mezi regály, tím víc jsem si připadala jako někdo, kdo ztrácí kontrolu.
Zákazník, který se stydí platit
U pokladny jsem měla plný košík, a přitom v něm nebylo nic „navíc“. Žádné sladkosti, žádný alkohol, žádný luxus. Jen základní potraviny, které bych ještě před pár lety nakoupila za pár stovek. Když mi pokladní řekla částku, zůstala jsem stát jak přimražená. Prosím 1 700 korun. Zaplatila jsem a cítila, jak se mi dělá těžko od žaludku. Ne z hladu, ale z pocitu bezmoci. Za chvíli jsem vyšla ven a sedla si na lavičku před obchodem. V tašce pár věcí, v ruce účtenka, v očích slzy. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Vždyť jsem chtěla jen máslo.
Ceny rostou, trpělivost klesá
Doma jsem položila nákup na stůl a vytáhla účtenku. Každá položka jako připomínka, že obyčejný život se stal luxusem. Máslo 79 korun, vejce 165, káva přes dvě stovky. Když jsem to všechno četla, napadlo mě, že žijeme v době, kdy už ani skromnost nestačí.
Můj muž se na mě podíval a řekl jen: „To už není normální.“ A měl pravdu. Jenže co s tím? Přestanu kupovat máslo? Budu si zapisovat každý rohlík? Tohle není otázka rozmařilosti. Tohle je realita, která se dotýká všech.
Možná to nebylo jen o penězích
Ten večer jsem tu bábovku nakonec neupekla. Seděla jsem v kuchyni, koukala na účtenku a přemýšlela, proč mě to tak vzalo. Možná to nebylo jen o těch penězích. Možná mě rozplakal pocit, že už si nemůžeme dopřát ani obyčejnost. Že i nákup másla se stal symbolem doby, kdy se všechno zdražuje, ale máloco zůstává opravdové.
Uvědomila jsem si, že nejsem sama. Že takhle to cítí spousta lidí. A že někdy stačí jedna účtenka, aby člověk pochopil, jak moc se svět změnil.
Od té doby chodím do obchodu s pevně daným seznamem a s odhodláním nekoukat na reklamy. Ale pokaždé, když projdu kolem regálu s máslem, cítím stejný tlak na hrudi. Vzpomenu si na ten den, na slzy i na tu účtenku, kterou jsem si schovala. Abych nezapomněla, že někdy stačí jít jen pro máslo a vrátit se s pocitem, že všechno je jinak.
