Článek
Když jsem k ní šla, brala jsem to jako milé gesto. Bydlíme vedle sebe několik let a nikdy jsme se neviděly jinak než přes plot. Občas se zdravíme, jednou za čas prohodíme pár vět. Proto mě překvapilo, když mě včera pozvala na kousek dortu. Tvrdila, že pekla podle nové receptury a že se chce pochlubit. Bylo mi to příjemné, protože jsem nedávno přemýšlela, že bychom si mohly být o něco bližší, a možná dokonce začít udržovat sousedské vztahy, které nejsou jen o formálním mávnutí rukou.
Už při vstupu do jejího bytu mě ale překvapila vůně, která se těžko popisuje. Nebyla vyloženě nepříjemná, spíš směs starých potravin, vlhkých hadrů a něčeho, co jsem nedokázala přesně určit. Snažila jsem se to ignorovat a říkala si, že možná jen větrá méně než já. Když mě ale pozvala dál a nasměrovala mě ke kuchyňskému koutu, pochopila jsem, že to nebude tak jednoduché.
Kuchyň, která mě zaskočila
Její kuchyňský kout byl malý, ale nepůsobil útulně. Na lince stály talíře s odřezky, které tam musely být už pár dní. Ve dřezu byla naskládaná hora nádobí, na které se lepila světla z okna. U sporáku ležela pánev, v níž byl zbytek jídla, které by se už dávno mělo vyhodit. Snažila jsem se nedívat příliš podrobně, ale oči mi stále padaly na špinavé hrnky a lžičky, které byly na stole připravené pro nás dvě.
Cítila jsem, jak mi ztěžklo tělo. Bylo mi trapné říct, že raději nepůjdu dál. Nechtěla jsem ji urazit. Ale zároveň jsem nedokázala přestat myslet na to, že si tou lžičkou, kterou tam nechala položenou, opravdu nesáhnu do úst. Připadala jsem si jako člověk, který bojuje mezi slušností a hygienou. Ona mi s radostí vyprávěla, jak se jí korpus povedl a jak dlouho trvalo, než vyšlehala krém. Já jen seděla a snažila se usmívat.
Dilema, které nešlo obejít
Když přede mě postavila talíř s dortem, můj vnitřní boj zesílil. Dort vypadal na pohled hezky, to jsem jí nechtěla upřít. Krém měl správnou barvu, ovoce bylo čerstvé. Jenže to nic neměnilo na tom, že jsem viděla prostředí, kde vznikl. Představovala jsem si všechno, čeho se dotkl. Viděla jsem ruce, které si možná před vařením ani neumyly, a náčiní, které určitě nebylo čisté.
Dlouhou chvíli jsem přemýšlela, jak z toho vybruslit. Seděla jsem nad talířem, držela ho prsty za okraj tak, aby se mě nedotkl víc, než musel, a snažila se tvářit, že se těším na první sousto. V duchu jsem hledala větu, která by působila slušně, ale zároveň by mě zbavila povinnosti cokoliv sníst. Nakonec jsem změnila taktiku a začala jí vyprávět o tom, že mě poslední dny pobolívá žaludek a že si raději nedám víc než malý kousek, abych si to nerozházela ještě víc.
Chvíle pravdy, kterou jsem nečekala
Čekala jsem, že jí to bude mrzet, ale nestalo se. Naopak mi tiše přiznala, že uklízení kuchyně už nějakou dobu nestíhá. Prý se jí v posledních měsících všechno sesypalo. Péče o nemocnou maminku, práce, málo času na sebe. Říkala, že se stydí a že ví, jak její byt vypadá. V tu chvíli jsem cítila, že se ve mně něco zlomilo. Ten první šok se změnil ve smutek a pochopení. Uvědomila jsem si, jak snadné je posuzovat lidi podle jednoho pohledu a jak těžké je vidět, co prožívají doopravdy.
Nakonec jsem si malý kousek opravdu dala. Ne proto, že bych se přestala bát. Ale proto, že jsem nechtěla, aby se cítila zahanbená. A možná jsem tím udělala víc, než jsem si tehdy uvědomila. Když jsem odcházela, poděkovala mi za návštěvu a řekla, že už dlouho s nikým takhle neseděla. Já šla domů s těžkou hlavou a s pocitem, že občas je potřeba vidět víc než jen špinavý dřez a plný odpadkový koš. Občas je potřeba vidět člověka, který za tím vším stojí.
