Článek
Vaření mě vždycky bavilo, ale nikdy jsem si na něj nenašla tolik času, kolik bych chtěla. Brala jsem to jako malý dárek pro sebe. Jenže už první večer mi došlo, že jsem si vybrala něco úplně jiného, než jsem čekala.
Chtěla jsem si odpočinout
Do školy vaření jsem šla s nadšením. V místnosti voněla čerstvá bazalka, cibule syčela na pánvi a lidé si povídali, jako by se znali roky. Sedla jsem si ke stolu, kde bylo ještě volné místo, a doufala jsem, že to bude příjemná atmosféra. Instruktor působil sympaticky, všechno vysvětloval klidně a trpělivě.
V duchu jsem si říkala, že tohle jsem měla udělat už dávno. Jenže sotva jsme se pustili do prvního receptu, začala jsem se cítit zvláštně. Nejdřív jsem to nechtěla brát vážně. Občas člověk znejistí, protože se bojí, že něco pokazí. Jenže u mě to nebyla nervozita z vaření, ale něco úplně jiného.
Atmosféra mi začala být nepříjemná
Seděla jsem totiž vedle dvojice, která se neustále pošťuchovala, komentovala všechno nahlas a dělala si legraci z lidí kolem. Zpočátku mi to nevadilo, ale když si začali všímat mě, cítila jsem, jak mi tuhne žaludek. Pustila jsem se do krájení cibule, soustředila se na nůž, jenže jejich poznámky jsem nemohla ignorovat.
Jeden z nich si všiml, že nejsem tak rychlá jako ostatní, a začal to nahlas komentovat. Druhá se smála, že bych potřebovala kurz krájení, ne kurz vaření. Nikdo na to nic neřekl. Instruktor to slyšel, ale jen se usmál, jako by to byla nevinná legrace. Mně to ale připadalo spíš jako návrat do doby na střední škole, kdy jsem se snažila zapadnout a nešlo mi to.
Snažila jsem se tvářit, že mě to nezasahuje
Přemýšlela jsem, jestli přeháním. Možná jsem prostě jen unavená. Možná jsem moc citlivá. Jenže když si mě ta žena změřila pohledem a řekla, že „takhle se nikdy nenaučím nic pořádného“, do očí se mi nahrnuly slzy. Otočila jsem se k plotně, aby to nebylo vidět. Pánev syčela, vůně česneku se nesla celou místností, ale já měla pocit, že stojím někde úplně jinde.
Chtěla jsem odejít, ale nechtěla jsem být ta, která to vzdá. Tak jsem se přemáhala. Upravovala jsem těstoviny, míchala omáčku, snažila se vnímat instruktorova slova. Jenže pokaždé, když jsem slyšela jejich další poznámku, měla jsem chuť položit nůž a odejít.
Nakonec jsem to nevydržela
Když jsme měli servírovat, třásly se mi ruce. Doufala jsem, že si toho nikdo nevšimne. Jenže ta žena si to zase neodpustila. Prohodila, že takhle by to nepodala ani ve školní jídelně. Tentokrát se smáli oba. A mně se zhroutil svět, který jsem se snažila držet pohromadě.
Nešlo o těstoviny ani o vaření. Šlo o to, že jsem si ten večer přála cítit se jako člověk, který někam patří, a místo toho jsem se cítila menší než zrnko soli. Požádala jsem instruktora, že mi není dobře, a odešla jsem. Měla jsem pocit, že v kuchyni nechávám nejen talíř s večeří, ale i kus sebevědomí.
Domů jsem šla pěšky
Byla tma, ulice tiché a já cítila, jak mi tečou slzy po tvářích. Nešlo to zastavit. Připadala jsem si trapně, slabě, jako někdo, kdo nezvládl obyčejný večer mezi lidmi. Když jsem dorazila domů, sedla jsem si v předsíni na zem a jen dýchala. Trvalo mi dlouho, než jsem se uklidnila.
Ale s odstupem času vidím, že to nebyla moje chyba. Nešla jsem tam, abych s někým soutěžila. Šla jsem tam, abych si užila večer, naučila se něco nového a přišla domů s lehčí hlavou. Jenže někteří lidé mají potřebu zvyšovat si sebevědomí na úkor ostatních.
Možná si časem troufnu zkusit jiný kurz
Zatím jsem na další nepřihlásila. Ne proto, že bych se bála vařit, ale protože si potřebuji připomenout, že nejsem méněcenná jen proto, že někomu připadalo legrační mě shazovat. Už vím, že to nebyla chyba ve mně. Byla ve způsobu, jakým se ti dva potřebovali před ostatními předvádět.
Dneska si vařím doma. Zapaluju si svíčku, pustím hudbu a nechám kuchyni provonět tak, jak to mám ráda. A i když se mi občas vybaví ten večer, už nemám pocit, že bych měla brečet. Spíš si říkám, že jsem byla silná, když jsem odešla. A že jednou si ten kurz opravdu užiju. Třeba s lidmi, kteří umí být normální.
