Článek
Jenže návštěva obchodu, která měla být drobnou odměnou, skončila tak, že jsem odcházela s pocitem trapnosti a ponížení.
Malá radost po dlouhé době
Byl to obyčejný páteční odpoledne. Venku svítilo slunce, měla jsem po výplatě a chtěla jsem si udělat hezký víkend. Už dlouho jsem si nic nekoupila. V práci jsme měli šílené období, samé přesčasy a stres, a já jsem si říkala, že si zasloužím něco pěkného. Našla jsem si butik, kolem kterého jsem často chodila cestou z práce. Vždycky mě lákaly ty výlohy plné barevných šatů.
Konečně jsem se rozhodla vejít dovnitř. Už mezi dveřmi mě ovanula vůně parfémů a jemné hudby, všechno působilo elegantně, skoro až moc. Prodavačka, asi ve věku kolem čtyřicítky, se na mě podívala a usmála se, ale takovým tím úsměvem, co není úplně přátelský. Cítila jsem, jak mi její pohled sjel po botách, po kabelce, po oblečení. Najednou jsem se cítila menší, než jsem do obchodu vstoupila.
Pohled, který řekl všechno
Začala jsem procházet stojany se šaty. Látky byly nádherné, střihy elegantní, přesně ten styl, který jsem chtěla. Sáhla jsem po jedněch světle modrých, jemných, letních. Otočila jsem se k prodavačce a zeptala se, jestli si je můžu zkusit. V tu chvíli si mě změřila pohledem od hlavy k patě a tónem, který měl daleko k ochotě, řekla, že kabinky jsou „jen pro vážné zájemce“.
Zůstala jsem stát. Nechápala jsem. Jak mám vědět, jestli mám zájem, když si šaty ani nevyzkouším? Ale ona už se otočila a šla k jiné zákaznici. Mladé ženě v luxusních brýlích a s taškou od drahé značky. Té samozřejmě nabídla pomoc, pochvalu i úsměv. Stála jsem tam chvíli, s těmi šaty v ruce, a cítila, jak se mi hrne horko do tváří.
Trapný pocit, který se těžko popisuje
Chtěla jsem říct něco zpátky, třeba že to není v pořádku, že jsem přece zákaznice jako každá jiná. Ale místo toho jsem jen tiše položila šaty zpět na ramínko. Všechno se ve mně sevřelo. Ten pocit, že se na vás někdo dívá shora jen podle toho, jak vypadáte, je strašně nepříjemný.
Měla jsem na sobě obyčejné džíny a tričko. Kabelku, kterou jsem kdysi dostala k narozeninám, a make-up jsem ten den nestihla. Možná jsem nevypadala jako někdo, kdo si může dovolit utratit několik tisíc za šaty, ale to přece neznamená, že si nezasloužím slušné zacházení. V tu chvíli jsem si připadala, jako by mi někdo dal najevo, že na to nemám. Nejen finančně, ale i lidsky.
Ticho, které bolí víc než slova
Stála jsem tam pár vteřin, možná minut. Prodavačka si mě dál nevšímala, zato té druhé zákaznici nosila šaty, radila jí, lichotila. Ten kontrast byl až absurdní. Nakonec jsem si vzala kabelku, otočila se a odešla. Nikdo si ani nevšiml, že odcházím. Dveře za mnou cvakly a mě přepadl zvláštní smutek.
Nešlo jen o ten incident. Bylo to něco hlubšího. Ta situace ve mně probudila všechny ty malé chvíle z minulosti, kdy jsem měla pocit, že nejsem dost dobrá. Když se někdo dívá skrz vás, protože neodpovídáte jeho představě o tom, jak má „správný zákazník“ vypadat. Možná jsem byla přecitlivělá, ale v tu chvíli to prostě zabolelo.
Reflexe po cestě domů
Cestou na tramvaj jsem se zastavila u výlohy jiného obchodu. Tam se za pultem usmívala mladá prodavačka na starší paní, která zkoušela klobouk. Ten obyčejný, laskavý úsměv mě málem rozplakal. V tu chvíli mi došlo, že nejde o šaty ani o peníze. Jde o přístup. O respekt, který by měl být samozřejmostí.
Nechtěla jsem luxus, chtěla jsem jen malou radost po dlouhém týdnu. Místo toho jsem dostala lekci z arogance. A i když jsem si nakonec nic nekoupila, odnesla jsem si něco jiného. Rozhodnutí, že do takových míst už nepůjdu. Raději zajdu do malého obchodu, kde se lidé dívají do očí, ne na značku oblečení.
Malé ponaučení pro velké ego
Doma jsem si uvařila čaj a přemýšlela, proč mě to tak vzalo. Vždyť je to přece maličkost, říkala jsem si. Ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem cítila, že nejde o mě, ale o způsob, jakým se k sobě lidé chovají.
Kolikrát denně se někdo podobně cítí? Možná maminka po mateřské, která si chce koupit něco hezkého a cítí se nepatřičně. Nebo studentka, která se stydí vejít do dražšího obchodu. Někdy stačí jeden pohled, jedno gesto, a člověk má pocit, že nemá právo být tam, kde je. A to je špatně.
Nakonec…
Druhý den jsem si koupila šaty jinde. Ne v butiku, ale v obyčejném řetězci v nákupním centru. Prodavačka mi poradila, usmála se, popřála hezký den. Možná to nebyly nejkvalitnější šaty, ale cítila jsem se v nich krásně. Protože jsem si je vybrala já, ne někdo jiný podle mé kabelky.
Někdy jsou ty nejdražší věci právě ty, které si nekoupíme. Ty, které nás něco naučí o lidech a o sobě. A tahle zkušenost byla přesně taková.
