Článek
Začátek sousedských potíží
Zpočátku vypadal mile. Takový ten typ, co vám hned po přistěhování nabídne pomoc se sekačkou, a přitom se nenápadně dívá, kolik máte metrů čtverečních. Párkrát jsme se potkali u plotu, popřáli si hezký den, nic zvláštního. Jenže jedno sobotní ráno, když jsem se rozhodla posekat trávník, se všechno změnilo.
Bylo kolem devíti. Slunce svítilo, ptáci zpívali a já si říkala, že je ideální čas na zahradní práci. Po týdnu v kanceláři jsem se těšila na ten tichý rituál. Vyčistím hlavu, zahrada bude vonět po trávě. Jenže po pár minutách se ozvalo bušení na plot. Tam stál on, zamračený, v pantoflích a s rukama v bok.
„Je sobota, lidi chtějí spát“
Bez pozdravu mi začal vysvětlovat, že prý sekám moc nahlas. Že on a jeho žena si chtějí přispat a že tohle je prý neslušnost. Nejprve jsem si myslela, že si dělá legraci. Devět ráno přece není žádná noční doba. Ale on to myslel naprosto vážně. Řekl mi, že pokud budu dál sekat, zavolá městskou policii.
Stála jsem tam s vypnutou sekačkou a nechápala. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to dělám jednou týdně, že respektuju klid po desáté večer i neděli, ale že v sobotu dopoledne snad seká půlka republiky. Jenže on neustoupil. Otočil se a se slovy, že „tohle si nenechá líbit“, odešel zpátky domů.
Můj pokus o smír
Ještě ten den jsem mu napsala vzkaz. Sladce, slušně, s omluvou, pokud jsem ho rušila, a s návrhem, že se můžeme domluvit na čase, který by mu vyhovoval. Věděla jsem, že hádky mezi sousedy umí být nekonečné, a chtěla jsem mít klid. Jenže odpovědi jsem se nedočkala.
Další víkend jsem zkusila sekat až po poledni. Tentokrát se sice neobjevil u plotu, ale o pár hodin později jsem našla ve schránce anonymní lístek psaný jeho rukou, že prý jsem bezohledná a že příště bude postupovat „oficiální cestou“. V tu chvíli jsem pochopila, že tohle nebude jednoduché.
Když dojde trpělivost
Týden nato jsem se vrátila z práce a z mého trávníku byl tankodrom. Všude rozházené listí, pohozené plechovky, kusy starého dřeva. Nikdo jiný než on to udělat nemohl. Naše zahrady sousedí a jen on má výhled přes plot. Bylo mi z toho úzko. Přemýšlela jsem, jestli má cenu to vůbec řešit. Ale pak jsem si řekla, že přece nebudu ustupovat jen proto, že někdo neumí tolerovat běžný život.
Další sobotu jsem tedy vstala dřív. V šest ráno. Udělala jsem si kávu, oblékla se a zapnula sekačku. Ten zvuk se rozléhal po celé ulici. Přiznávám, že jsem to udělala schválně. Ne ze zlomyslnosti, spíš jako lekci. Aby pochopil, že se klid dá udržet jen tehdy, když se lidé chovají normálně.
Ticho po bouři
Po dvaceti minutách se ozval rachot dveří. Soused vyběhl na zahradu, ale tentokrát neřval. Jen stál a koukal. Mávla jsem na něj, vypnula motor a s úsměvem řekla, že jsem se rozhodla sekat „ještě dřív, než lidi začnou vstávat“. Jeho výraz byl k nezaplacení. Otočil se a beze slova zmizel.
Od té doby bylo ticho. Žádné vzkazy, žádné stížnosti. Dokonce mě jednou pozdravil, když šel kolem plotu. Nevím, jestli pochopil, že jsem mu nechtěla dělat naschvály, nebo prostě jen přijal fakt, že život na vesnici občas není jako v knihovně. Ale klid se vrátil.
Co jsem si z toho odnesla
Dnes už sekám, kdy chci, ale s ohledem na ostatní. A hlavně s čistým svědomím. Zjistila jsem, že někdy je potřeba se ozvat, i když se to člověku příčí. Že přílišná slušnost může být někdy v očích druhých slabost. A že občas se musí ukázat, kde jsou hranice.
Na venkově, mezi ploty a růžemi, se prý sousedé poznají podle toho, jak zvládají drobné konflikty. Já už svého souseda chápu, možná má problémy se spánkem, možná ho štve, že žena seká trávu přesněji než on. Ale to už není můj problém.
Teď, když slyším motor sekačky z vedlejších zahrad, usměju se. Protože vím, že to je ten nejběžnější zvuk sobotního rána. Zvuk normálního života.
