Článek
Noční drama kvůli prádelní šňůře
Bydlím v menším paneláku na okraji města. Většina sousedů je v pohodě, zdravíme se, občas prohodíme pár slov o počasí. Jen paní z druhého patra, říkejme jí třeba paní Jarmila, má zvláštní potřebu komentovat úplně všechno. Od toho, kolikrát za den vynáším koš, až po to, jestli mám záclony vyprané dost často.
Většinou to přejdu. Ale když mi jednoho večera zaklepala na dveře s tím, že „v osm večer se už prádlo nevěší, to slušně vychovaný člověk přece pere přes den“, zůstala jsem stát s kolíčky v ruce a nevěřila vlastním uším. Byla jsem po práci, unavená, jen jsem chtěla pověsit pračku, kterou jsem pustila po návratu z noční směny. Nic hlučného, žádný randál, jen pár kapek vody a ticho.
Od slov k představení
Nejdřív jsem si říkala, že to nechám být. Ale pak jsem se přistihla, že mi to vrtá hlavou. Kdo komu diktuje, kdy může dělat běžné věci? Mám snad nastavený rozvrh podle sousedčina kalendáře?
Další večer jsem opět prala. Ticho, klid, desátá hodina. Jenže jakmile jsem otevřela balkon a vytáhla šňůru, uviděla jsem, jak se v jejím okně rozsvítilo světlo. V tu chvíli mi to nedalo. Místo abych prádlo pověsila v teplákách, vytáhla jsem ze skříně své nejbarevnější pyžamo, navrch hodila klobouk, sluneční brýle a začala na balkoně rozvěšovat prádlo jako na módním mole.
Pomalu, s přehnanou elegancí, s otočkou u každého kusu oblečení. Když jsem věšela ponožky, zvedla jsem je do vzduchu jako designér svůj nový model. Cítila jsem, že mě sleduje. A že to nechápe. Ale mně se poprvé po dlouhé době chtělo smát.
Sousedská válka bez slov
Další den mě na chodbě potkala. Mlčela. Jen se na mě podívala tím způsobem, jakým to umí jen lidé, co jsou přesvědčeni, že mají patent na slušnost. Já jí s úsměvem popřála hezký den a šla dál. Uvnitř jsem cítila malou satisfakci, ne proto, že jsem jí chtěla ublížit, ale protože jsem si stála za svým.
Od té doby máme tiché příměří. Já dál věším prádlo, kdy se mi to hodí, a ona už neklepá. Jen občas slyším, jak na balkoně šeptá do telefonu, asi své kamarádce, že „u nás v baráku se dějí věci“. A já si v duchu říkám, že má pravdu. Lidé si totiž občas potřebují připomenout, že žijeme v domě, ne v tichém klášteře.
Život mezi zdmi
Někdy přemýšlím, jak zvláštní je, že se dokážeme pohádat o maličkosti, zatímco o vážných věcech se nám mluvit nechce. Kolik energie ztrácíme tím, že sledujeme ostatní a hodnotíme, místo abychom si dělali svoje?
Paní Jarmila mi vlastně svým způsobem pomohla. Uvědomila jsem si, že se nemusím omlouvat za obyčejné věci. Že mám právo na svůj čas, svůj klid a své rituály, i když se to někomu nehodí do jeho představ.
Malá lekce trpělivosti
Od té doby už nepracuju jen s kolíčky, ale i s nadhledem. Když mi dojde prášek, místo běhání po obchodech si uvařím čaj a řeknu si, že všechno má svůj čas. A když mi na balkoně občas zasvítí světlo z druhého patra, jen se pousměju.
Protože někdy je nejlepší odpovědí na nesmyslné výtky klid, trocha humoru a barevné pyžamo. A možná i fakt, že jsme každý trochu jiný a právě v tom je to kouzlo sousedského života.
