Článek
Sedíme u stolu, jídlo ještě voní a mně přijde úplně přirozené zeptat se, jestli si někdo nedá přidat. Dělám to automaticky, skoro bez přemýšlení. Švagrová ale jen zavrtí hlavou a řekne, že ne. Usměje se, ale je to takový ten rychlý, zdvořilý úsměv, za kterým už nic dalšího není. V tu chvíli tomu nevěnuju pozornost. Každý má přece jiný apetit, jiný den, jinou náladu.
Ještě chvíli si povídáme o běžných věcech, děti pobíhají kolem stolu a já sklízím talíře. V hlavě mi to ale přesto zůstane viset. Ne to odmítnutí samotné, spíš ten pocit, že něco bylo jinak než obvykle. Že v tom bylo víc než jen „nemám hlad“. Říkám si, že si to možná jen zbytečně beru osobně. Že si něco domýšlím tam, kde nic není.
Až později, úplnou náhodou, se dozvím, že švagrová slyšela ještě před návštěvou poznámku o mém vaření. Ne přímo ode mě. Někdo jí prý řekl, že vařím hodně obyčejně, možná až moc jednoduše. Že si u mě nemá dělat velká očekávání. Když mi to dojde, v hlavě se mi ten večer přehraje znovu, tentokrát v úplně jiném světle.
Najednou mi docvakne, že to odmítnutí nebylo jen o jídle. Bylo v tom rozhodnutí, které padlo ještě dřív, než ochutnala. Možná obrana, možná předsudek, možná jen snaha nepřidávat si něco, co už měla v hlavě zařazené jako „nic extra“. A mě to překvapivě zabolelo víc, než bych čekala. Ne proto, že by mi někdo kritizoval vaření. Ale proto, že si názor vytvořila bez vlastní zkušenosti.
Sedím doma a přemýšlím, proč mě to vlastně tak mrzí. Vařím pro radost, ne na soutěž. Nikdy jsem si nehrála na dokonalou hostitelku ani na gurmánku. Spíš se snažím, aby bylo jídlo poctivé, aby ho bylo dost a aby se u stolu dalo normálně dýchat. A přesto mám najednou pocit, že jsem byla potichu odsouzená dřív, než jsem dostala šanci.
Možná mě na tom nejvíc zasáhlo to ticho kolem. Nikdo mi nic neřekl přímo. Někde se něco utrousilo, někde se to posunulo dál a ke mně se to dostalo až oklikou. A já si uvědomila, jak snadno se mezi lidmi vytvářejí malé, nenápadné soudy, které pak ovlivní úplně obyčejné situace. Třeba to, jestli si někdo přidá další porci.
Když se s tím pocitem snažím srovnat, dochází mi, že podobně se to děje i mně. Kolikrát si taky o někom něco pomyslím dřív, než ho opravdu poznám. Kolikrát už dopředu čekám, že něco nebude stát za moc, a pak si to ani nenechám vyvrátit. Není to hezké zjištění, ale je upřímné.
Nakonec mi z toho večera zůstane hlavně zvláštní pachuť. Ne hádka, ne drama, jen tiché zamrzení. Možná víc nad tím, jak snadno si necháme ovlivnit vlastní pohled cizím názorem. A jak málo někdy stačí k tomu, aby mezi lidmi vznikla zbytečná vzdálenost. Kvůli jedné větě, která zazněla někde bokem. A kvůli talíři, který zůstal poloprázdný.
