Článek
Dokonalý plán, dokud nepřišel mikrofon
Moje sestra Aneta se vdávala po třech letech vztahu. S Radimem se seznámili přes kamarády a od začátku to mezi nimi jiskřilo. Oba mladí, zamilovaní, všechno jim šlo, jak mělo. Když oznámili zásnuby, byla jsem dojatá. Jako starší sestra jsem chtěla, aby měla krásnou svatbu, o jaké sní každá dívka. Pomáhala jsem jí s výzdobou, dortem, dokonce i s výběrem šatů. Cítila jsem se důležitá, součástí jejího velkého dne.
Nikdo netušil, že právě já se nakonec postarám o největší trapas celé svatby.
Všechno začalo tím, že mě Aneta požádala, abych na hostině pronesla krátký projev. Měla jsem být ta, kdo řekne pár milých slov, něco o dětství, o tom, jak jsme si vždycky pomáhaly, a popřeje jí štěstí. Měla jsem to brát jako čest. A já taky brala. Jenže jak se říká, cesta do pekla bývá dlážděná dobrými úmysly.
Nervozita a pár skleniček
V den svatby jsem se snažila být všude. Pomáhala jsem s květinami, vítala hosty, dohlížela, aby se všechno stíhalo. Všechno šlo hladce, dokud jsem si neuvědomila, že za chvíli přijde řada na můj projev. V hlavě jsem ho měla napsaný, ale nikdy jsem si ho nezkusila nahlas. A jak se blížila chvíle, začala jsem být nervózní.
A tak jsem si dala skleničku prosecca, aby se mi uvolnily nervy. Pak druhou. A těsně před tím, než mi podali mikrofon, ještě jednu. Cítila jsem se odvážně, možná až moc. Místo vřelého projevu jsem začala improvizovat. A jak to tak bývá, když člověk ztratí zábrany, padne i to, co mělo zůstat nevyřčeno.
Když se smích změnil v ticho
Začala jsem hezky o tom, jak jsme s Anetou jako malé si hrály na svatbu, jak jsem jí dělala nevěstu z prostěradla a jak už tehdy chtěla prince. Hosté se smáli, Aneta se usmívala. Jenže pak jsem zabrousila na vzpomínky, které možná neměly zaznít. O jejích bývalých vztazích, o tom, jak jsem nikdy nečekala, že se nakonec vdá jako první. Chtěla jsem být vtipná, ale tón, který jsem zvolila, působil spíš posměšně.
Najednou ticho. Pár lidí se rozpačitě zasmálo, ale většina jen seděla. Viděla jsem, jak se ženich ztuhl a Aneta sklopila oči. Bylo mi horko, ale pokračovala jsem, protože jsem si neuvědomovala, jak to působí. Když jsem nakonec dodala, že doufám, že tentokrát jí to vydrží déle než poslední vztah, ozvalo se zašustění židlí.
Polovina hostů vstala a odešla na cigaretu, někteří rovnou ven. Zůstali jen ti nejbližší a já stála s mikrofonem v ruce, rudá až za ušima.
Stud, který nezmizí
Zbytek večera jsem strávila v koutě. Aneta se ke mně skoro nepřiblížila. Když jsem se jí chtěla omluvit, jen mávla rukou a řekla, že o tom nechce mluvit. Ženich se na mě podíval způsobem, který mi řekl všechno. Od té chvíle jsem byla tou, která pokazila svatbu.
Domů jsem jela dřív, než se rozjela zábava. Seděla jsem v taxíku, dívala se z okna a přemýšlela, proč jsem to udělala. Vždyť jsem chtěla, aby se bavili. Aby se smáli, ne aby se styděli. A místo toho jsem sestru ponížila před celou rodinou.
Další dny jsem čekala, že se ozve, že si to vyříkáme. Neozvala se. Ani po týdnu, ani po měsíci. Psala jsem jí, volala, nic. Dozvěděla jsem se, že na svatební cestu odletěli dřív, než plánovali. Když se vrátili, změnila si číslo.
Rok bez kontaktu
Uběhl rok a já ji neviděla. Nezvala mě na narozeniny, Vánoce jsem trávila jen s rodiči. Ti se mě snažili bránit, ale i jim bylo trapně. Všichni věděli, co se stalo. Ať jsem přišla kamkoli, lidé se mě ptali, jestli jsem to opravdu řekla.
Kdykoli se někdo zmínil o svatbě, cítila jsem píchání v žaludku. Lidé mají tendenci říkat, že se všechno časem spraví, ale některé věci se prostě nedají vzít zpátky. Možná by to šlo, kdybych hned na místě přiznala chybu, omluvila se, ale tehdy jsem to nedokázala.
Nový začátek?
Nedávno jsem sebrala odvahu a napsala jí dopis. Dlouhý, upřímný, bez výmluv. O tom, že jsem to myslela dobře, ale pokazila to. Že mě to trápí a chci, aby věděla, jak mě to mrzí. Neposlala jsem ho. Leží v šuplíku a čeká. Možná ještě není ten správný čas.
Vím, že jednou se potkáme. Možná na ulici, možná u rodičů. A doufám, že se na mě aspoň podívá bez toho ticha v očích, které si pamatuju z jejího dne.
Každý dělá chyby. Jen některé zůstanou zapsané v paměti víc, než bychom chtěli. A já vím, že tahle mě bude provázet ještě dlouho.
