Článek
Začalo to nenápadně
Když syn nastoupil do první třídy, měla jsem radost. Malý kluk s taškou větší než on, oči plné očekávání. Chtěla jsem, aby měl dětství, jaké si pamatuju já s kamarády venku, s hrami, ne s displejem na ruce. Jenže už po prvním týdnu si domů přinesl zvláštní poznámku.
„Mami, proč já nemám hodinky?“ ptal se. „Všichni ve třídě je mají.“
Nechápala jsem. Myslela jsem, že mluví o obyčejných hodinkách. Ale ne. Mluvil o těch chytrých, co měří kroky, volají rodičům, sledují polohu. A prý se s nimi dá i soutěžit, kdo udělá víc kroků nebo kdo dostane víc hvězdiček za plnění úkolů.
Tlak mezi dětmi
Nejdřív jsem to brala s nadhledem. Jenže tlak rostl. Každý den se doma opakovalo totéž – že se mu spolužáci smějí, že si ho dobírají, že prý jeho rodiče nemají peníze. A mně bylo těžko. Ne proto, že bych si ty hodinky nemohla dovolit, ale protože jsem měla pocit, že svět se úplně zbláznil.
Od kdy se rovnocennost mezi dětmi měří tím, kdo má jaký model hodinek nebo mobilu?
Zkusila jsem o tom mluvit s učitelkou. Řekla mi, že chápe, ale že se s tím setkává často. Rodiče prý dětem techniku kupují, aby měli klid, aby se necítily vyřazené. Chápu to, opravdu. Ale kdy se z „aby nevyčníval“ stalo „musí mít to samé jako všichni ostatní“?
Rodičovská schůzka jako z jiného světa
Na schůzce jsem se cítila jak vetřelec. Tématem nebyly sešity, výuka ani vztahy mezi dětmi. Polovina rodičů se bavila o aplikacích, které sledují, kdy dítě dorazilo do školy a jestli si vzalo svačinu.
Jedna maminka nadšeně vyprávěla, jak díky hodinkám může kdykoliv zavolat dceři, jestli už si udělala úkoly. Další tatínek zase přiznal, že přes aplikaci sleduje, kolik syn běhá o přestávce. Já jen seděla a poslouchala. A měla jsem chuť se zvednout a odejít.
Když jsem zmínila, že náš syn chytré hodinky nemá, na okamžik se v místnosti rozhostilo ticho. Pak se někdo usmál a pronesl, že to je hezké, ale že by to asi dlouho nevydrželo. „Dřív nebo později stejně podlehnete,“ dodal někdo v pozadí.
Proč nejde jen o hodinky
Nejde mi o samotný přístroj. Jde mi o princip. Dítě, které má osm let, nepotřebuje být sledované. Potřebuje důvěru. Potřebuje vědět, že se svět nezboří, když chvíli není „online“.
Když se podívám kolem sebe, vidím unavené rodiče, kteří po práci sjíždějí displeje, děti, které neznají hru na babu, ale znají všechny TikTok trendy. A do toho tlak, že kdo nejde s dobou, zůstane pozadu.
Jenže já nechci, aby můj syn vyrůstal v přesvědčení, že bez techniky není dost dobrý. Že musí mít všechno, co mají ostatní. Chci, aby se naučil rozlišovat, co opravdu potřebuje, a co je jen módní vlna.
„Mami, oni mě neberou“
Tohle mě zlomilo.
Jednoho dne přišel domů a řekl, že ho spolužáci nevezmou do hry, protože bez hodinek „nevidí výsledky“. Měl slzy v očích a já poprvé zaváhala. Stálo mi to za to? Můj princip proti jeho pocitu osamění?
V noci jsem o tom přemýšlela.
A uvědomila jsem si, že nejde o boj mezi mnou a ostatními rodiči, ale o to, jak našemu synovi vysvětlit svět, který není vždy spravedlivý.
Nakonec jsem si s ním sedla a všechno mu vysvětlila. Že mu věřím, že nepotřebuju sledovat, kde je, protože vím, že se dokáže rozhodovat správně. Že to, co z něj dělá výjimečného, nejsou hodinky, ale jeho chování, laskavost a odvaha být jiný.
Ostatní rodiče to nechápou
Někteří si klepou na čelo. Jiní se mě ptají, jestli se nebojím, že se mu něco stane. Ne, nebojím. Mám z něj zdravý respekt, učím ho zodpovědnosti, ne závislosti na přístroji.
Neříkám, že nikdy žádné hodinky mít nebude. Ale chci, aby to jednou bylo jeho rozhodnutí, ne tlak okolí.
Vím, že jako rodiče často podléháme strachu. Že chceme své děti ochránit a přitom je obklopujeme obrazovkami. Možná jsme zapomněli, že největší jistotu a bezpečí dává dítěti ne aplikace, ale pocit, že mu někdo naslouchá.
Zůstat normální ve světě, který šílí
Někdy mám chuť se všem těm diskusím vyhnout. Mluvit o normálních věcech – o hrách na hřišti, o tom, že dítě umí pomoci kamarádovi, ne kolik má kroků na displeji. Ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi dochází, že právě tahle „normálnost“ začíná být vzácná.
A tak zatím odolávám. Možná jsme s mužem staromódní. Možná jsme z jiné planety. Ale pokud ta planeta znamená víc času spolu, víc skutečných zážitků a méně notifikací, tak na ní zůstanu ráda.
