Článek
Laura dávala desetiletému Adamovi sto korun kapesného týdně. Nešlo jí o to, aby si všechno kupoval sám, spíš chtěla, aby se pomalu učil rozhodovat, zda peníze utratí, nebo si je nechá na něco většího. Adam byl překvapivě spořivý. Několik měsíců šetřil na větší stavebnici a často se chlubil, kolik už má stranou.
Právě proto Lauře začalo připadat zvláštní, že po víkendech u její matky bývala jeho malá peněženka pravidelně prázdná. Babička Miluše žila sama v rodinném domku asi dvacet minut autem daleko a vnuk u ní přespával přibližně jednou za dva týdny. Měli spolu dobrý vztah, chodili na procházky, hráli karty a Adam se k ní vždycky těšil.
Jedna poznámka u snídaně jí přestala dávat smysl
Jedno pondělní ráno Adam oznámil, že by potřeboval kapesné zvýšit na sto padesát korun. Laura se zasmála a zeptala se, co tak zásadně podražilo. Syn jí úplně vážně odpověděl, že babička říká, že všechno stojí víc a stovka už na víkend nestačí. Laura nechápala.
Adam začal couvat a tvrdil, že nic. Teprve po několika otázkách přiznal, že babičce při každé návštěvě dává část svého kapesného. Miluše tomu říkala příspěvek na pobyt. Dvacet korun stála podle ní sobotní večeře, deset sprcha, něco televize a další část nedělní oběd.
Pokud si Adam chtěl dát kakao nebo druhý jogurt, babička někdy částku ještě zvýšila. Nebyl to podle ní skutečný účet, ale způsob, jak vnuka naučit, že voda, elektřina ani jídlo nejsou zadarmo. Adamovi zároveň řekla, že mamince to nemusí vyprávět, protože Laura by „zase všechno zbytečně řešila“.
Adam se snažil být levný host
Čím víc se Laura vyptávala, tím nepříjemnější jí celý systém připadal. Adam několikrát odmítl večer jogurt, protože si chtěl část peněz nechat. Sprchoval se krátce, aby babička neřekla, že plýtvá vodou, a jednou si raději nevzal pití na výlet, protože nechtěl platit za novou láhev.
Miluše nikdy nevzala vnukovi peníze násilím. Naopak celý systém prezentovala jako hru na dospělost. Adam dostal malý papírek, kam si zapisoval výdaje, a na konci víkendu babičce zaplatil.
Chlapec si původně připadal důležitě. Postupně mu ale začalo vadit, že na návštěvě pořád přemýšlí, co něco stojí. Laura se ho zeptala, proč jí to neřekl dřív. Odpověděl, že babička tvrdila, že maminka by systém nepochopila a zakázala by mu k ní jezdit. Adam o návštěvy přijít nechtěl. Právě tato část Lauru rozzlobila nejvíc.
Babička byla přesvědčená, že dělá dobrou věc
Laura za matkou přijela bez syna. Miluše vůbec nepopírala, co dělá. Naopak se divila, proč z toho dcera vytváří problém.
Podle ní dnešní děti vůbec nevědí, kolik stojí běžný život. Adam má každý týden peníze, aniž by si je musel vydělat, a tak mu chtěla ukázat, že dospělost není jen možnost utrácet za hračky.
Vybrané peníze navíc neutratila. Dávala je stranou do obálky a plánovala je Adamovi jednou vrátit, třeba k patnáctým narozeninám. Laura uznala, že záměr možná nebyl špatný. Způsob ale považovala za nepřijatelný.
Miluše namítla, že Laura syna příliš chrání a právě proto nebude nikdy znát hodnotu peněz. Pak zazněla otázka, proč Adam dostal pokyn o platbách doma nemluvit. Na to už babička odpovídala méně jistě. Přiznala, že předpokládala, že dcera bude proti, a nechtěla se s ní hádat.
Návštěvy na několik týdnů skončily
Laura matce řekla, že Adam zatím nebude u ní přespávat. Nechtěla ji trestat, ale potřebovala, aby syn znovu získal jistotu, že u blízkého člověka nemusí počítat každé sousto.
Miluše reagovala velmi dotčeně. Tvrdila, že se o vnuka vždycky starala, vařila mu a věnovala mu čas, a teď z ní dcera dělá člověka, který okrádá dítě. Laura nic takového netvrdila. Peníze ani nechtěla vrátit. Vadilo jí především pravidlo vytvořené za jejími zády a tajemství, do kterého matka zatáhla dítě.
Po několika týdnech Miluše sama zavolala. Přiznala, že její „výuka hospodaření“ zašla příliš daleko. Když se Adama později zeptala, co mu na návštěvách nejvíc vadilo, odpověděl, že nikdy nevěděl, jestli si může něco vzít z lednice. To babičku zasáhlo.
Peníze se nakonec učí počítat úplně jinak
Adam k babičce znovu jezdí. Za jídlo, sprchu ani televizi už neplatí. Miluše ale svoji myšlenku finanční výchovy úplně neopustila. Jednou za čas společně dostanou určitý rozpočet na oběd a Adam rozhoduje, co nakoupí.
Když chtějí upéct koláč, porovnávají ceny surovin. Pro něj je to podle Laury mnohem srozumitelnější než platit za to, že je u babičky hostem. Laura zároveň přiznává, že ji zkušenost naučila víc se syna ptát i na drobnosti, které vypadají nepodstatně.
Zdroje: autorský ext
