Článek
Jiřina se svým mužem Bohumilem otevřela malé knihkupectví na začátku devadesátých let. On byl vášnivý čtenář a celý život snil o vlastním obchodě, Jiřina vedla účetnictví a po práci mu chodila pomáhat. V zadní místnosti vařili kávu, před Vánoci balili knihy dlouho do večera a řadu zákazníků znali jménem. Po Bohumilově smrti už Jiřina sama pokračovat nechtěla. Prostor v přízemí rodinného domu proto několik let zůstával prázdný.
Nabídky na pronájem odmítala, protože představa, že tam bude večerka nebo kancelář pojišťovny, jí byla nepříjemná. Změnu přinesla až její sedmadvacetiletá vnučka Klára. Vystudovala marketing, pracovala v nakladatelství a jednou při rodinném obědě navrhla, že by z původního knihkupectví mohla udělat menší obchod s knihami, kávou a kulturními večery.
Rekonstrukci sledovala skoro každý den
Klára do podniku vložila vlastní úspory a vzala si menší úvěr. Staré regály už nebyly použitelné, elektroinstalace potřebovala předělat a z bývalého skladu vzniklo malé zázemí pro kavárnu. Jiřina měla zpočátku problém sledovat, jak mizí zařízení, které pamatovalo jejího manžela. Když řemeslníci vyhodili starý pult, schovala si alespoň jeho mosaznou cedulku.
Klára se snažila babičku zapojovat. Ukazovala jí návrhy interiéru a nechala ji vybrat několik starých fotografií, které pověsily na jednu stěnu. Jiřina začala na rekonstrukci chodit skoro každý den. Nosila dělníkům buchty, kontrolovala postup a sousedům nadšeně vyprávěla, že knihkupectví zůstane v rodině. Problém byl, že ani po otevření nepřestala prostor vnímat jako místo, které je tak trochu stále její.
První týdny přicházela téměř každé dopoledne. Sedla si k malému stolku, dala si kávu a povídala si se zákazníky. Někteří ji znali z minulosti a rádi poslouchali historky o původním obchodě. Kláře to nejprve připadalo milé. Babička dodávala podniku rodinný příběh, který žádný marketing nevymyslí.
Postupně začala znovu rozhodovat
Jiřina si však začala všímat věcí, které by podle ní Bohumil dělal jinak. Nelíbilo se jí, že některé knihy jsou vystavené obálkou dopředu a zabírají moc místa. Vadily jí vysoké ceny kávy a několika zákazníkům sama řekla, že některé tituly mohou objednat levněji jinde.
Když Klára nebyla v obchodě, Jiřina občas zaměstnankyni poradila, kam by měla přesunout zboží. Jednou bez domluvy přinesla krabici starších knih ze svého sklepa a vystavila je na samostatném stolku. Jindy slíbila známému, že si v kavárně může zdarma uspořádat besedu.
Klára začala být podrážděná a několikrát babičce opatrně vysvětlovala, že program i provoz potřebuje řešit sama. Jiřina to brala jako drobné generační neshody. „Říkala jsem si, že mám přece třicet let zkušeností. Nechtěla jsem jí podnik řídit. Jen mi připadalo hloupé mlčet, když vidím něco, co by se dalo udělat lépe,“ říká.
Rozhodující byla návštěva během důležité akce
Napětí vyvrcholilo při autorském večeru, na který Klára pozvala známou spisovatelku. Podnik byl plný a jedna část prostoru byla rezervovaná pro hosty. Jiřina dorazila bez ohlášení se dvěma kamarádkami a automaticky očekávala, že pro ně bude připravený stůl.
Klára jí vysvětlila, že je vše obsazené. Jiřinu to před kamarádkami ponížilo. Připomněla vnučce, že bez ní by žádné knihkupectví vůbec nebylo. Klára ji požádala, aby podobné věci neřešily před zákazníky. Jiřina se urazila a odešla.
Následující den za ní Klára přijela domů. Řekla jí, že už nemůže chodit do knihkupectví každý den bez domluvy a zasahovat do provozu. Samozřejmě je vítaná jako babička i zákaznice, ale nemůže zaměstnancům rozdávat pokyny, zvát hosty ani automaticky počítat s tím, že má v podniku zvláštní postavení.
„Slyšela jsem jen to, že už tam nemám chodit. Řekla jsem jí, že jsem jí darovala prostor, který měl pro mě větší cenu než peníze, a ona mě z něj teď vyhazuje. Byla jsem opravdu přesvědčená, že je nevděčná,“ vzpomíná Jiřina.
Dcera jí položila nepříjemnou otázku
Několik týdnů Jiřina do knihkupectví nevkročila. Když se jí dcera zeptala, proč s Klárou nemluví, vylíčila jí celou situaci. Očekávala podporu. Dcera se jí ale zeptala, zda prostor Kláře darovala, nebo pouze půjčila. Jiřina odpověděla, že darovala.
Pak přišla druhá otázka. Jestli by jí připadalo normální přijít do bytu, který někomu darovala, a začít přesouvat nábytek, pouštět dovnitř známé a vysvětlovat novému majiteli, jak má doma žít. Jiřina se urazila znovu, tentokrát však o té větě začala přemýšlet.
Postupně si připustila, že v hlavě vlastnictví nikdy úplně nepředala. Právně knihkupectví patřilo Kláře, emocionálně však stále čekala, že v něm bude mít práva bývalé majitelky.
Do knihkupectví se nakonec vrátila jinak
Klára s babičkou se usmířily až po několika týdnech. Vnučka se omluvila za příliš tvrdou formulaci a vysvětlila, že ji nechce z rodinného místa vymazat. Potřebuje ale možnost vést podnik podle sebe.
Nakonec našly způsob, který vyhovoval oběma. Jiřina začala jednou měsíčně pořádat odpoledne věnované historii knihkupectví a starším místním autorům. V těchto dnech byla její zkušenost výhodou. V ostatních dnech přicházela jako běžný host a přestala zaměstnancům radit, pokud se jí sami nezeptali.
