Článek
Petřin syn Matěj nikdy nepatřil mezi děti, které by školu milovaly, zároveň ale neměl problém ráno vstát, připravit si věci a odejít. Během několika měsíců se to začalo měnit. Jednou ráno si stěžoval na bolest břicha, další týden ho údajně bolela hlava a několikrát Petře volali i ze školy, že mu není dobře.
Protože obtíže vždy během několika hodin ustoupily, Petra si říkala, že jde možná o únavu nebo stres. „Nechtěla jsem z něj dělat simulanta pokaždé, když řekl, že ho něco bolí. Sama vím, že člověku může být jeden den špatně a druhý den je zase v pořádku,“ vysvětluje.
Postupně však omluvených hodin přibývalo. Matěj často tvrdil, že potřebuje zůstat doma jen dopoledne, případně že se necítí dobře právě v den, kdy měl mít náročnější vyučování.
Petra si všimla, že odpoledne už bývá syn většinou bez problémů, ale ani tehdy ji nenapadlo, že by za vším mohlo být něco vážnějšího. Několikrát se ho přímo zeptala, jestli se ve škole něco neděje. Pokaždé odpověděl stejně. Nic se neděje, jen mu není dobře.
Na třídních schůzkách přišel první šok
Když Petra dorazila na třídní schůzky, očekávala hlavně rozhovor o známkách. Třídní učitelka se však téměř okamžitě zeptala na Matějovy časté absence. Překvapilo ji především to, že některé údajné zdravotní problémy začínaly až během vyučování a velmi často se opakovaly ve stejných dnech. Učitelka si navíc všimla, že Matěj bývá před určitými hodinami nervózní a několikrát prosil, zda by nemohl odejít domů.
Petra najednou pochopila, že synovy bolesti nejspíš nejsou náhodné. „Seděla jsem tam a začala si v hlavě skládat všechny ty středy a pátky, kdy ho bolelo břicho. Najednou mi došlo, že se to opravdu opakuje. Byla jsem naštvaná, ale zároveň jsem měla pocit, že mi něco zásadního uniklo,“ vzpomíná.
Doma konečně řekl, čeho se bál
Večer se Petra rozhodla syna nekárat a místo toho si k němu sedla. Řekla mu pouze to, co zjistila ve škole, a požádala ho, aby jí vysvětlil, proč se některým dnům tak vyhýbá. Matěj nejprve všechno popíral. Nakonec se ale rozplakal a přiznal, že ho několik spolužáků už delší dobu zesměšňuje.
Nejhorší to podle něj bývalo během tělocviku a o přestávkách před ním, protože právě tehdy se nejčastěji setkával se skupinou chlapců, kteří si z něj dělali legraci kvůli vzhledu a sportovním výkonům.
„V tu chvíli mě úplně přešel vztek kvůli omluvenkám. Došlo mi, že se mi celou dobu nesnažil vyhnout škole proto, že by byl líný. On se snažil vyhnout situaci, ze které měl strach,“ říká Petra. Nejvíce ji mrzelo, že se syn celé týdny snažil všechno zvládat sám a skutečný důvod skrýval dokonce i před ní.
Omluvenky byly jen posledním způsobem, jak uniknout
Petra následně kontaktovala třídní učitelku a začali situaci společně řešit. Matěj se do školy postupně vrátil a jeho ranní bolesti téměř zmizely. Pro Petru však celá zkušenost znamenala především jedno ponaučení.
Když dítě začne najednou opakovaně odmítat školu nebo si stěžuje na potíže, které se objevují vždy za podobných okolností, nemusí jít automaticky o výmluvy. „Dříve bych řekla, že dítě prostě nechce do školy. Dnes už bych se nejdříve ptala proč. Matěj mi sice lhal o tom, že je nemocný, ale ve skutečnosti se jen bál říct pravdu,“ uzavírá Petra.
Zdroj: vyprávění paní Petry
