Článek
Letos by to bylo deset let
Táta odešel, když mi bylo sedmnáct. Bez vysvětlení, bez rozloučení. Jednoho dne sbalil věci a prostě zmizel. Mamka se sesypala, já se snažila být silná, i když jsem nechápala, co se stalo. Dlouho jsem si namlouvala, že se ozve. Že to musí být nějaké nedorozumění.
Jenže roky plynuly a nepřišla ani zpráva, ani pohled. Z tichého čekání se stala hořkost. Představovala jsem si, že někde žije nový život, s novou rodinou, a na mě už dávno zapomněl. Nakonec jsem se naučila o něm nemluvit. Když se někdo zeptal, kde mám tátu, odpovídala jsem, že nežije. Bylo to jednodušší než vysvětlovat pravdu.
Volal, když jsem to nejmíň čekala
Seděla jsem zrovna v práci, mezi e-maily a hlukem kolegů, když se na telefonu objevilo jeho jméno. Nejdřív jsem si myslela, že to bude omyl. Možná změnil číslo, možná to je někdo jiný. Ale bylo to jeho. Znám ten hlas, i když jsem ho neslyšela roky.
Řekl jen: „Ahoj, tady táta.“ V tu chvíli se mi rozbušilo srdce tak, že jsem se musela posadit. Nedokázala jsem ze sebe dostat ani slovo. Chvíli bylo ticho, a pak pokračoval. Že mě prý chce vidět. Že by rád všechno napravil. Že si uvědomil, kolik let promarnil.
V hlavě mi běžely všechny ty roky
Vzpomínky, jak mě učil jezdit na kole, jak jsme spolu pekli bábovku, jak mě bral do kina. A hned potom všechny ty večery, kdy jsem brečela do polštáře, protože se neozval. Ty Vánoce, kdy jsem čekala, že aspoň napíše. Všechno se mi vrátilo v jedné vteřině.
Řekla jsem mu, že nevím, jestli to zvládnu. Že mě zlomil způsobem, který se nedá jen tak opravit. Na druhém konci bylo ticho, a pak jen tichý povzdech. Prý to chápe, ale že by mi rád vysvětlil, proč odešel.
Potkali jsme se po deseti letech
Domluvili jsme se na kavárnu v centru. Byla jsem nervózní, celou noc jsem nespala. V hlavě mi běželo tisíc otázek. Co mi asi řekne? Jestli má novou rodinu, jestli se mu stýskalo. Když jsem ho uviděla, málem jsem ho nepoznala. Zešedivěl, zestárl. Ale ty oči byly stejné.
Objali jsme se nejistě, jako dva cizinci. A on začal mluvit. O tom, že se cítil vyhořelý, že měl dluhy, že se styděl. Prý měl pocit, že je pro nás přítěž. Odešel, protože si myslel, že tím nám uleví. Jenže místo toho všechno zničil.
Chtěla jsem být naštvaná
Čekala jsem, že ve mně vzkypí vztek, že mu řeknu všechno, co jsem mu chtěla vyčítat. Ale místo toho jsem cítila jen zvláštní klid. Možná proto, že jsem ho konečně viděla. Živého. Ne jako vzpomínku, ale skutečného člověka, který se mýlil a teď se omlouvá.
Řekl, že mě celou dobu sledoval na sociálních sítích, že věděl, kde pracuju, že byl pyšný. Ale neměl odvahu se ozvat dřív. Že mu trvalo roky, než dokázal překonat vlastní stud. A že ví, že ztratil čas, který už nikdy nedožene.
Nevím, jestli mu odpustím
Seděli jsme spolu tři hodiny. Bavili jsme se o obyčejných věcech, o práci, o životě, o mámě. Když odcházel, objal mě pevněji než kdy dřív. Cítila jsem, že se mu ulevilo. Mně taky. I když nevím, co bude dál. Možná si zase napíšeme, možná ne. Ale tentokrát už to nebude o tichu.
Domů jsem šla pěšky, i když pršelo. V hlavě jsem měla prázdno, ale zároveň jakýsi mír. Možná jsem si celou dobu myslela, že potřebuju odpovědi. Ale nakonec jsem jen chtěla slyšet, že mě má rád.
Ticho už není tak hlasité
Není to pohádka se šťastným koncem. Táta minul deset let mého života a to se už nikdy nevrátí. Ale možná právě proto si teď vážím každé zprávy, každého hovoru. Už nečekám, že bude dokonalý. Stačí mi, že je tady.
Naučila jsem se, že odpustit neznamená zapomenout. Znamená to přestat si ubližovat tím, co se stalo. A i když to trvalo dlouho, ten dnešní hovor mi připomněl, že někdy i pozdě může být lepší než nikdy.
