Článek
Taťána žila po rozvodu sama v menším domě nedaleko Znojma a pracovala jako ekonomka ve výrobní společnosti. Dcery už měly vlastní domácnosti a ona si poslední roky začala užívat svobody, kterou po dlouhé době získala. Jezdila s kamarádkami na víkendové výlety, na léto si plánovala delší cestu po Slovinsku a často říkala, že po šedesátce začne pracovat na zkrácený úvazek.
Jediná věc jí doma občas chyběla. Pes. V dětství vyrůstala se psy a zvlášť se jí líbili zlatí retrívři. Nikdy však neřekla, že si jednoho pořídí okamžitě. „Vždycky jsem mluvila o tom, že jednou, až budu mít víc času, by se mi pes líbil. Dcery z toho ale zřejmě slyšely hlavně to slovo pes a rozhodly se, že mi splní sen dřív, než se k tomu odhodlám sama,“ vzpomíná.
Na oslavu přišly s přepravkou a mašlí
Taťána čekala obyčejné rodinné posezení. Starší dcera Sabina přivezla dort, mladší Nina dorazila o něco později a požádala matku, aby na chvíli zavřela oči. Když je znovu otevřela, na podlaze sedělo světlé štěně s modrou mašlí na obojku.
Taťána se nejprve nezmohla na slovo. Pak si psa vzala do náruče a rozplakala se. Dcery byly nadšené, že se trefily. Vysvětlily jí, že jde o pejska z registrovaného chovu, má průkaz původu, první očkování a všechno je v pořádku.
Na stole přistál také balík granulí, pelíšek a několik hraček. Taťána si proto vůbec nepoložila otázku, jestli má ještě něco platit. Vnímala štěně jako jejich společný narozeninový dárek. První noc téměř nespala, protože malý Hugo kňučel. Přesto byla šťastná. Už druhý den koupila další misky, bezpečnostní zábranu ke schodům a objednala se k veterináři.
Chovatelka se ozvala kvůli penězům
Čtvrtý den jí zavolala žena, od které štěně pocházelo. Ptala se, jak si Hugo zvyká, a potom se mezi řečí zeptala, kdy může očekávat doplatek kupní ceny. Taťána nechápala. Chovatelka jí vysvětlila, že při rezervaci bylo uhrazeno deset tisíc korun. Celková cena štěněte však byla čtyřicet tisíc a zbývajících třicet tisíc mělo být zaplaceno krátce po převzetí.
Taťána okamžitě volala dcerám. Sabina se nijak zvlášť nepodivila. Podle ní přece bylo jasné, že se sestrou nemohou dát za narozeninový dárek čtyřicet tisíc. Složily se na zálohu, koupily základní výbavu a matka si měla doplatit zbytek. „Ptala jsem se jí, v jakém okamžiku mi to chtěly říct. Odpověděla, že až po oslavě, protože kdyby mi cenu řekly předem, překvapení by se pokazilo. Právě tehdy mi došlo, že ony dobře věděly, že bych se před koupí chtěla rozhodnout sama,“ říká Taťána.
Dcery tvrdily, že si takový výdaj může dovolit
Nina se snažila situaci uklidnit. Připomněla matce, že má úspory a psa si sama přála. Třicet tisíc podle ní nebyla částka, která by Taťánu finančně ohrozila. Jenže právě tento argument matku rozčílil nejvíc. Dcery věděly, že má peníze stranou, ale také věděly, na co je plánuje. Chtěla postupně opravit koupelnu a část peněz si nechávala na dobu, kdy přejde na nižší pracovní úvazek.
Navíc nešlo pouze o pořizovací cenu. Veterinář jí během první návštěvy vysvětlil další očkování, prevenci proti parazitům a doporučil kvalitnější krmivo. Taťána začala počítat také pojištění, výcvik a případné hlídání v době, kdy bude chtít cestovat. Najednou jí bylo jasné, že děti nerozhodly pouze o jednorázových třiceti tisících. Přidaly jí na dalších deset nebo více let pravidelnou finanční i časovou povinnost.
„Pes není kabelka, kterou dáte do skříně, když se vám nehodí. Přizpůsobíte mu pracovní den, dovolené i víkendy. A právě o tom všem rozhodly moje dcery během jednoho překvapení za mě,“ vysvětluje.
Poprvé vážně uvažovala, že štěně vrátí
Taťána zavolala chovatelce a otevřeně popsala situaci. Žena byla překvapená. Měla za to, že dcery kupují psa s matčiným vědomím a že se rodina na platbě domluvila. Nabídla proto možnost štěně vrátit.
Tato představa Taťánu zasáhla. Za několik dní si na Huga překvapivě silně zvykla a pes už se za ní pohyboval po celém domě. Zároveň ale nechtěla dcerám potvrdit, že mohou rozhodovat o jejích penězích jen proto, že jejich úmysl byl hezký.
Nakonec se dohodly jinak. Dcery doplatily dalších dvacet tisíc a Taťána zbývajících deset. Trvala ale na tom, že nejde o půjčku a peníze jim nebude vracet. Pokud chtěly psa prezentovat jako společný dárek, musí podle ní nést i podstatnou část jeho pořizovací ceny. Sabina se několik týdnů zlobila. Nina naopak uznala, že překvapení nedomyslely.
Huga si nechala, pravidla pro další dárky ale změnila
Dnes je Hugo součástí jejího života a Taťána přiznává, že by ho už nikomu nedala. Kvůli němu změnila i některé plány. Do Slovinska nakonec vyrazila autem a našla ubytování, kam mohla psa vzít. Začala chodit na výcvik a díky pravidelným procházkám poznala několik lidí ze sousedství. To však neznamená, že zpětně považuje postup dcer za správný.
„Hugo je skvělý pes a paradoxně mi jejich nápad přinesl hodně radosti. Jen tím nezmizelo to, co udělaly špatně. Dárek přece není něco, co vám někdo vybere, položí do náruče a potom oznámí, kolik ještě musíte doplatit. A už vůbec ne živý tvor, o kterého se máte dalších deset let starat. Dcery chtěly splnit můj sen, jen zapomněly, že i splněný sen má člověk právo přijmout ve chvíli, kterou si vybere sám. Od té doby mají ode mě jednoduché pravidlo. K narozeninám mi mohou dát cokoli, co nepotřebuje smlouvu, pravidelnou platbu ani každé ráno v šest venčit,“ uzavírá Taťána.
