Článek
Zatímco její máma se mě hned ptala, co dělám, co rád jím a kam pojedeme na dovolenou, on seděl stranou. Mlčky, s pivem v ruce. Nepřátelský ne, to ne. Ale rezervovaný až na kost. Od prvního dne jsem cítil, že nejsem vítaný.
Neskrýval, že mě nebere
Ze začátku jsem se snažil. Nabízel jsem, že pomůžu na chalupě, ptal jsem se ho na věci ohledně stavby, snažil se ho zapojit. Jenže pokaždé, když jsem něco řekl, otočil oči nebo si povzdechl. Andreji jsem to nechtěl říkat, ale bolela mě ta jeho neochota. Cítil jsem, že mě považuje za slabý kus. Ajťák, co má jemné ruce a neumí zatlouct hřebík.
Časem jsem to přijal. Pochopil jsem, že takoví lidé existují. Že si někoho prostě neoblíbí a hotovo. Přestal jsem se snažit, ale vždycky jsem tam jezdil kvůli Andree. Chtěla udržovat rodinu pohromadě. A tak jsme každou neděli seděli u stolu, on mlčel, já mlčel, Andrea dělala tlumočníka.
Každý večer mizel
Jednou jsme tam zůstali přes noc, protože jsme měli v plánu jet z vesnice rovnou na výlet. A právě tehdy jsem si všiml zvláštní věci. Byla sobota večer, kolem deváté. Seděli jsme ještě u vína, její máma už šla spát. A on najednou vstal a odešel na půdu. Bez slova. Za chvíli jsem slyšel, jak se nahoře tiše zavřely dveře.
Když se nevracel ani po půl hodině, šel jsem na záchod. Náhodou jsem zahlédl, že světlo na půdě ještě svítí. A pak jsem zaslechl hlas. Tichý, jemný. Ne jeho žena. Mluvil do telefonu.
Opakovalo se to
Druhý den ráno jsem o tom neřekl ani slovo. Ale o týden později, další sobotu večer, se to stalo znovu. Stejně tichý odchod, stejně dlouhé zmizení, stejně tlumený hlas shora. V tu chvíli mi to začalo vrtat hlavou. Andrea si ničeho nevšimla, byli zvyklí, že občas odchází „něco dodělat na půdu“.
Začal jsem počítat. Pravidelně mizel každý večer kolem deváté. I ve všední den, když jsme tam nebyli. Andrea si jen všimla, že chodí často „před spaním na vzduch“. Mobil nosil vždycky u sebe.
Jednou jsem to zvedl
Byli jsme tam sami, protože Andrea musela akutně odjet za kamarádkou. Tchán měl na starosti psa, já jsem mu šel pomoct. Byli jsme v kuchyni, když mu najednou zvonil telefon a on odběhl na dvůr.
Zvědavost ve mně explodovala. Na displeji svítilo „M.“ Neudělal jsem to s hrdostí, ale se zoufalou potřebou vědět. Zvedl jsem to. Ticho. A pak ženský hlas. „Ahoj, Milane… už volám pozdě?“
Neměl jsem právo, ale slyšel jsem všechno
Ztuhl jsem. Jen jsem držel telefon u ucha a nevydal ani hlásku. Ona dál mluvila, jako by to dělala denně. Že už leží v posteli, že ho slyšela unaveného včera, že mu posílá fotku sněhu z okna. Mluvila klidně, důvěrně, vřele. Jako manželka. Jako někdo, kdo ho miluje.
Když jsem to položil, nebyl jsem si jistý, co dělat. Nechtěl jsem být ten, kdo to řekne Andree. Ale zároveň jsem najednou začal vidět toho chlapa jinak. Už to nebyl jen „ten, co mě nemá rád“. Najednou to byl člověk s tajemstvím. S dvojím životem.
Nic jsem neřekl. Ale změnilo se všechno
Po tom dni se ke mně začal chovat jinak. Ne přátelsky. Ale už to nebylo to ledové mlčení. Občas něco poznamenal, jednou se zeptal, jak se mám v práci. Jakoby vytušil, že vím. Ale nikdy jsme si to neřekli.
Andrea to stále neví. A já pořád nevím, co s tím. Nechci jí ublížit. A zároveň cítím, že kdyby věděla, koho její táta večer objímá na dálku, rozpadl by se jí svět. Ten její pevný, rodinný svět, který se snaží držet pohromadě za každou cenu.
A já… možná poprvé v životě chápu, že ani dospělí nejsou neomylní. Že i ti nejpevnější lidi kolem nás si nesou svoje slabosti. Možná mě nemusel, protože jsem mu zrcadlil něco, co sám nezvládal.
Lukáš, Brno
