Článek
Žádné plány, žádné návštěvy, žádné přesuny mezi městy. Jen já, doma, v tichu, které jsem poslední týdny marně hledala. Byla jsem unavená způsobem, který se špatně vysvětluje. Ne fyzicky, ale tak nějak zevnitř. Z lidí, z povinností, z neustálého „měla bys“.
Když přišla zpráva, jestli přijedeme k rodičům partnera na víkend, odpověděla jsem popravdě. Že tentokrát ne. Že potřebuji zůstat doma. Nepřemýšlela jsem nad tím dlouho. Nepřišlo mi to jako velké rozhodnutí. Jen jeden víkend. Jen jedno odmítnutí. Nečekala jsem, že zrovna tohle rozpoutá něco, co mi zůstane v hlavě ještě několik dní.
Partner to přijal klidně. Řekl, že to chápe, že můžeme přijet jindy. V tu chvíli jsem si myslela, že je to vyřešené. Až do večera, kdy mu zazvonil telefon. Poznala jsem podle výrazu v jeho obličeji, že se něco změnilo. Že ten rozhovor nebude jen o počasí a plánech na příští týden.
Když hovor skončil, chvíli bylo ticho. Takové to nepříjemné, kdy cítíte, že druhý váhá, jestli má něco říct. Nakonec to ze sebe dostal. Tchán prý nechápe, proč jsme nepřijeli. A hlavně nechápe mě. Prý myslím jen na sebe, protože víkend u nich je přece samozřejmost. Protože rodina se navštěvuje. Protože když se chce, tak se to nějak udělá.
Seděla jsem u stolu a měla pocit, že mi někdo položil na hruď těžký kámen. Ne kvůli tomu, že bych si myslela, že má pravdu. Ale kvůli tomu, jak snadno se to řekne. Jak rychle se z jednoho „teď ne“ stane nálepka sobce.
Možná jsem to měla vysvětlit líp, proběhlo mi hlavou. Možná jsem měla napsat delší zprávu. Možná jsem měla přijet aspoň na otočku. Tyhle myšlenky přišly automaticky, skoro dřív než jsem si stihla připustit, že mě to celé vlastně dost zranilo.
Začala jsem si přehrávat všechny ty víkendy předtím. Ty, kdy jsme balili tašky v pátek večer, i když se mi nikam nechtělo. Kdy jsem vstávala dřív, než bych chtěla, jen abychom byli „slušní“. Kdy jsem seděla u stolu a poslouchala řeči, na které jsem neměla náladu, ale usmívala se, protože se to tak dělá. Nikdy mi nepřišlo, že bych myslela jen na sebe. Spíš naopak.
A přesto stačil jeden víkend doma a všechno to jako by zmizelo. Najednou nebylo vidět nic z toho předtím. Jen to odmítnutí. Jen to, že jsem si dovolila říct ne bez omluvy, bez výmluvy, bez horečky nebo jiné „dostatečně vážné“ záminky.
Nejhorší na tom bylo, že jsem začala pochybovat sama o sobě. Ne o svém rozhodnutí, ale o tom, jestli mám vůbec právo ho udělat. Jestli je v pořádku upřednostnit klid před rodinnou návštěvou. Jestli se ze mě opravdu nestává někdo, kdo je pohodlný a myslí hlavně na sebe.
Partner se mě snažil uklidnit. Říkal, že je to jeho otec, že to tak nemyslí zle, že je zvyklý na určité věci. Poslouchala jsem ho, ale uvnitř to ve mně pořád pracovalo. Proč mám pocit, že se musím obhajovat za to, že chci jeden víkend pro sebe?
Druhý den jsem si všimla, jak často podobné věci děláme automaticky. Jak často jedeme někam jen proto, že se to očekává. Jak často potlačujeme únavu, protože „o víkendu se přece jezdí na návštěvy“. A jak málo prostoru vlastně dáváme tomu, abychom si řekli, že teď prostě nemůžeme. Nechceme. Nezvládáme.
Nešlo o tchána. Nešlo ani o ten víkend. Šlo o to, že jakmile žena řekne, že potřebuje čas pro sebe, okamžitě se to čte jako sobectví. Ne jako péče. Ne jako prevence. Ne jako snaha zůstat v pohodě. Ale jako něco, co je na úkor ostatních.
Co kdybych byla muž? napadlo mě. Řekl by někdo, že myslím jen na sebe? Nebo by se to bralo jako normální potřeba vypnout? Odpověď jsem si raději nechala pro sebe, ale v koutku duše jsem ji stejně znala.
Večer jsme si o tom s partnerem znovu povídali. Klidněji. Bez emocí. Řekla jsem mu, že mě ta věta zasáhla víc, než bych čekala. Že mi nejde o konflikt, ale o to, aby bylo jasné, že odmítnutí neznamená nezájem nebo neúctu. Že někdy je největší respekt právě v tom, že se o sebe dokážu postarat.
Přikývl. Řekl, že to zkusí vysvětlit. Ne jako obhajobu, ale jako fakt. A mně se trochu ulevilo. Ne proto, že by se situace vyřešila, ale proto, že jsem si poprvé připustila, že jsem nic špatně neudělala.
Ten víkend jsme zůstali doma. Uvařila jsem si kávu, kterou jsem pila pomalu. Četla jsem si, aniž bych měla pocit, že bych měla být jinde. A někde mezi tím tichým dopolednem mi došlo, že odmítnout někdy neznamená myslet jen na sebe. Znamená to myslet i na to, kým nechci přestat být.
Možná se to tchán nikdy nenaučí chápat. Možná si pořád bude myslet, že rodina znamená být k dispozici kdykoliv. Ale já vím, že pokud budu pořád jezdit jen proto, aby byl klid, jednou mi ten klid dojde úplně.
A jeden víkend za to vážně nestojí.
