Článek
Po večeři si tchán neodpustil narážky, že jsem do guláše dala málo masa a že je cítit, jak moc šetřím. Podle něj jsem prý uvařila spíš omáčku než pořádné jídlo, které by chlapa zasytilo. Nejdřív jsem se snažila brát to s humorem, ale nebylo to poprvé. Vždycky, když se sešli u jednoho stolu, měl k mému vaření nějakou připomínku. Jednou málo brambor, podruhé moc těstovin, potřetí málo šunky v salátu. Byla jsem z toho unavená, protože vařím poctivě, snažím se, a hlavně nakupuju z toho, co máme v rozpočtu. Nejsem z těch, kdo by rozhazovali, ale zároveň nechci nikoho ošidit. Jenže tchán má jiný pohled: podle něj je hostina jen tehdy, když se stůl prohýbá a porce přetékají z talířů.
S manželem jsme to probírali už několikrát. On stál spíš na mé straně a říkal, že se tím nemám trápit, protože jeho otec byl vždycky takový. Pořád hladový a nikdy spokojený. Přesto mě to mrzelo. Když slyšíte pořád dokola, že šetříte na jídle, začne vás to tížit. Člověk se cítí skoro provinile, že neumí dát rodině dost, i když ví, že dělá maximum. A tak jsem si začala říkat, že možná je problém opravdu ve mně, že bych měla kupovat víc masa nebo vařit větší porce. Jenže to by znamenalo dvojnásobné nákupy a peníze opravdu nerostou na stromech.
Jednoho dne jsem se vracela domů z práce dřív, než bylo obvyklé. Už ode dveří jsem slyšela smích a cinkání talířů, ale nebylo to u nás, nýbrž od sousedů. Nevěnovala jsem tomu moc pozornost, dokud jsem nezastavila před garáží a nespatřila známou postavu. Můj tchán seděl u sousedů na zahradě, před sebou talíř plný řízků a salátu, a tvářil se spokojeně, jako by nikdy neměl hlad. Smál se, vykládal historky a cpal se, až se mu boule dělaly za ušima. Chvíli jsem na to koukala a nemohla uvěřit, že se skutečně jde dojíst k sousedům.
Nebylo to ale jen jednou. Když jsem se začala víc dívat kolem sebe, zjistila jsem, že tahle scéna se opakuje. Jeden den šel na návštěvu „jen na kafe“ a vrátil se až večer. Jindy šel půjčit sekačku a u sousedů se zdržel tři hodiny, přičemž domů dorazil s úsměvem a plným břichem. Sousedka mi mezi řečí prozradila, že se občas staví a že mu rádi nabídnou, když něco mají. Podle ní je prý vděčný jedlík a nikdy neodmítne. Mně v tu chvíli došlo, že všechny ty jeho řeči o tom, jak doma šetřím na jídle, mají úplně jiný základ. On prostě nebyl spokojený nikdy, protože mu chutnalo jinde.
Když jsem se to dozvěděla, smíšené pocity se ve mně praly. Na jednu stranu mě to urazilo – proč mě neustále kritizuje, když se pak jde nadlábnout k sousedům? Na druhou stranu mi bylo až do smíchu, protože to byla situace jako z nějaké komedie. Jenže když si uvědomíte, že s takovým člověkem žijete pod jednou střechou, už to zas tak úsměvné není.
Manželovi jsem to řekla hned. Ten jen protočil oči a potvrdil, že to dělá celý život. Prý když ještě bydleli s babičkou, chodil na večeře k jejím známým a nikdy se nestyděl. Tam, kde něco vonělo, tam si přisedl. A kritika doma byla pro něj spíš způsob, jak si vynutit víc jídla nebo lepší porce. Naštvalo mě to, ale zároveň jsem si oddychla. Aspoň vím, že to není moje vina.
Od té doby se na jeho poznámky dívám jinak. Už mě tolik nezraňují, protože vím, že za nimi není skutečný hlad, ale jeho povaha. Když si postěžuje, že je jídla málo, jen se usměju a zeptám se, jestli už má u sousedů domluvený stůl. Ne vždy to přejde bez hádky, ale aspoň jsem přestala mít pocit, že jsem špatná hospodyně. A upřímně, kdybych měla vařit tak, aby byl tchán spokojený, nezbylo by nám na nic jiného než na jídlo.
Celá tahle zkušenost mi ukázala, že některým lidem se nezavděčíte, ať děláte, co děláte. A že kritika někdy nemá nic společného s realitou, ale s tím, jací lidé sami jsou. Tchán bude mít vždycky pocit, že jídla je málo, a bude hledat, kde se najíst víc. A já se kvůli tomu přestávám trápit. Raději se usměju, připravím, co je v mých silách, a zbytek nechám na něm. Protože jestli mu chutná víc u sousedů, ať si tam klidně chodí.
