Článek
My jsme to zjistili, když jsme si naplánovali nedělní posezení s rodinou. Nic velkého, jen klasické odpoledne u jídla, kdy se sejdeme, popovídáme si, děti si pohrají a člověk na chvíli vypne. Všechno jsme připravili, navařili, uklidili… a nakonec nám to celé překazil jeden uražený tchán, který se rozhodl, že už nás nikdy neuvidí. A to jen proto, že jsem pozvala jeho bývalou manželku. Moji tchyni.
Ne, nejsme ten typ rodiny, kde se všichni neustále hádají nebo se navzájem pomlouvají. Snažíme se vycházet, respektovat se, být v klidu. Manželovi rodiče jsou rozvedení už nějakých deset let a každý si žije po svém. Tchyně je aktivní, ráda cestuje, má spoustu kamarádek, je s ní legrace. Tchán je uzavřenější, víc doma, ale taky se s ním dá normálně fungovat. Nejsou to lidé, kteří by se měli rádi, to vůbec ne, ale oba byli zatím vždycky ochotní se kvůli dětem a vnoučatům potkat a zachovat dekorum. Alespoň jsem si to myslela.
Všechno začalo naprosto nevinně. Chystali jsme nedělní oběd a chtěli jsme pozvat rodiče z obou stran. Byl to nápad na poslední chvíli. Měla být zrovna hezká předpověď, říkali jsme si, že posedíme venku, ugrilujeme něco jednoduchého a děti si budou hrát na zahradě. Chtěla jsem, aby tam byli všichni. Tak jsem vzala telefon a napsala i tchyni. Bez dlouhého přemýšlení, protože proč ne. Vždycky byla součástí těchto setkání a nikdy nedošlo k žádnému konfliktu. Možná to ale byla chyba. Nebo spíš podle tchána to byla zrada.
Když jsem mu volala, že bychom ho rádi viděli, a mimochodem zmínila, že tam bude i jeho bývalá žena, nastalo ticho. Takové to ticho, kdy víte, že jste právě řekli něco, co se nemělo říct. Pak mi suše odpověděl, že to tedy nepřijde. Nejdřív jsem si myslela, že žertuje, ale když jsem se zeptala, jestli je všechno v pořádku, odpověděl jen: „Příště si rozmysli, koho zveš.“ A zavěsil.
Manžel mu zkusil volat znovu. Nepřijal hovor. Napsal mu zprávu. Bez odpovědi. Až pozdě večer přišla stručná reakce: že prý když pro nás není důležité, jestli se cítí dobře, tak už k nám chodit nebude. Prý nás nebude otravovat svojí přítomností a máme si dál v klidu zvát, koho chceme. Dodal, že s námi nechce ztrácet čas. A tím to celé uzavřel.
Seděli jsme pak s manželem na gauči a nevěděli, co si o tom myslet. Já jsem neudělala nic s úmyslem někomu ublížit. Chtěla jsem jen, aby děti měly kolem sebe všechny prarodiče a cítily, že rodina drží pohromadě. Nechápala jsem, proč najednou ta přehnaná reakce. Tchán s tchyní se spolu už několikrát viděli na oslavách, na svatbě, na narozeninách vnoučat. Nikdy to nebylo s nadšením, to ne, ale vždycky to zvládli. A najednou jedno odpoledne na zahradě má být ten důvod, proč se s námi už nikdy nechce vídat?
Možná to bylo tím, že mu to nepřišlo jako pozvání „na akci“, kde je víc lidí, ale jako intimní oběd, kam jeho bývalá nemá co dělat. Možná to bylo tím, že se cítil odstrčený, když se o tom nedozvěděl jako první. Nebo měl prostě jen špatný den a našel si záminku. Ať už to bylo jakkoliv, mrzelo mě to. Nejen kvůli němu, ale hlavně kvůli dětem. Nezaslouží si být svědky tichých bojů dospělých, kteří si nejsou schopní nechat minulost za sebou.
Druhý den jsem tchánovi napsala zprávu. Dlouhou, upřímnou, slušnou. Vysvětlila jsem, že jsme ho nechtěli zranit, že jsme nikoho neupřednostnili, že nám šlo jen o hezké společné odpoledne. Poděkovala jsem mu za všechno, co pro děti dělá, a napsala, že si přejeme, aby byl dál součástí našeho života. Nepřišla žádná odpověď. Ani po týdnu, ani po dvou.
Nechci tlačit. Když někdo potřebuje čas, ať ho má. Ale mrzí mě, že se z jednoduchého rodinného oběda stalo něco, co možná naruší naše vztahy na hodně dlouho. A všechno kvůli jedné esemesce s pozváním. Kolikrát si říkám, jestli jsem to opravdu pokazila já. Jestli jsem to měla řešit jinak, nejdřív se ho zeptat, jestli mu to nebude vadit, nechat mu prostor odmítnout… Ale vždyť jsme dospělí, nebo ne? Neměli bychom být schopní překousnout staré rány a kvůli dětem držet aspoň zdání soudržnosti? Těžko říct. Každopádně máme teď u jednoho talíře u stolu prázdné místo. A nejspíš tam ještě nějaký čas zůstane.
