Článek
Možná je to i tím, že mě k pečení přivedla moje babička. Vždycky říkala, že když si člověk dá práci s něčím, co si může koupit hotové, je v tom kousek jeho srdce. Takže doma se u nás chleba nepeče jen proto, že je chutnější než z obchodu, ale i proto, že to má svůj význam. Tentokrát jsem chtěla udělat radost tchánovi. Je to starší pán, má rád klasiku, a tak jsem si říkala, že by ho mohl potěšit voňavý, ještě teplý bochník, upečený speciálně pro něj.
Pečení jsem naplánovala na den, kdy k nám měl přijít na návštěvu, aby byl chléb co nejčerstvější. Vstala jsem dřív než obvykle, nachystala všechny ingredience, nechala těsto kynout a mezitím připravila i malou misku domácí pomazánky, aby měl k chlebu něco navíc. Když jsem ho po několika hodinách vytáhla z trouby, vypadal nádherně. Křupavá kůrka, jemná střídka, přesně takový, jaký má být. Byla jsem na sebe trochu pyšná, protože ne vždycky se povede všechno podle představ. Tenhle bochník byl ale jako z učebnice.
Když tchán dorazil, s úsměvem jsem mu řekla, že jsem mu upekla domácí chléb. Podala jsem mu ještě teplý bochník a čekala, co řekne. Nečekala jsem nadšení jako u malého dítěte, ale aspoň malé ocenění. On se ale na chléb podíval a jen prohodil: „A co bych s tím jako měl dělat?“ Myslela jsem, že žertuje, tak jsem se zasmála a řekla, že si může ukrojit, namazat a ochutnat. Jenže on pokračoval v tom samém tónu. Prý si radši koupí chléb v obchodě, protože má rád ten „pořádně nadýchaný“ a „měkký jako vata“. Ten můj se mu zdál moc těžký a hutný. Stála jsem tam s tím chlebem v ruce a cítila, jak mi trochu tuhne úsměv na tváři.
Neměla jsem potřebu se hádat. Každý má svůj vkus, to chápu. Ale tohle nebylo jen o chlebu. Bylo to o tom, že jsem tomu věnovala několik hodin práce, myslela na něj a chtěla mu udělat radost. A výsledek byl smeten ze stolu během pár vteřin. Bez ochutnání, bez poděkování. Jen strohá, odmítavá reakce. Partner se snažil situaci zachránit, vzal si krajíc, pochválil ho a řekl, že je výborný. Tchán jen pokrčil rameny a dál to neřešil. A mně v tu chvíli došlo, že přesně tohle je důvod, proč spousta lidí radši nic domácího nepřipravuje, ať už jde o pečení, vaření nebo cokoli jiného. Ne proto, že by je to nebavilo, ale proto, že se nechtějí dívat na to, jak jejich snaha vyzní do prázdna.
Je zvláštní, jak málo někdy stačí, aby se člověk cítil zbytečně. Možná by stačilo jedno „děkuju“ nebo aspoň ochutnat, i kdyby to nebylo úplně podle jeho gusta. Místo toho zůstala ve vzduchu taková ta divná pachuť. Ne z chleba, ale z celé situace. Připomnělo mi to, jak občas lidi dokážou shodit práci druhých jen proto, že to není přesně podle jejich představ. A přitom by úplně stačilo brát věci s větší vděčností zvlášť, když je to něco, co vám někdo připravil s dobrým úmyslem.
Ten chléb jsme nakonec snědli sami doma. Partner si ho namazal, děti si daly krajíčky s máslem a medem. Všem chutnal, a já si říkala, že možná bylo lepší, že zůstal u nás. Ale stejně jsem ten večer přemýšlela, jestli má smysl příště zkoušet dělat radost někomu, kdo si ji neumí ani připustit. Možná ano, ale asi už to nebude v podobě domácího chleba pro tchána. Protože některé věci by člověk měl dávat jen těm, kdo si jich umí vážit a tohle je možná největší recept, který jsem si z celé té zkušenosti odnesla.
