Článek
Jenže příště se situace opakovala. A pak zase. Vždycky přišlo nějaké vysvětlení. Migréna, odjezd na chatu, náhlé povinnosti. A já pořád dokola dělala oslavu sama. Moji rodiče přišli, kamarádi taky. Jen z manželovy strany se neukázal nikdo.
Nechtěla jsem dělat dusno kvůli oslavě
Když jsem se manžela jednou zeptala, jestli to jeho mámě není líto, mávl rukou. Prý ne, oni to doma nikdy neprožívali. Oslavy nejsou její styl. „Neřeš to,“ řekl mi. A já neřešila. Věnovala jsem energii tomu, co mělo smysl, našemu synovi. Chtěla jsem, aby měl každý rok aspoň malý pocit slavnosti. Aby věděl, že je milovaný.
Letos mu bylo sedm. Už dávno si přeje dort s dinosaurem a pozvánky rozdává spolužákům sám. Je to věk, kdy dítě začíná vnímat víc, než řekneme nahlas. A když se mě letos zeptal, proč nikdy nepřijde babička, zaskočilo mě to.
Odpověď jsem neměla
Popravdě jsem nevěděla, co říct. Vymluvit se na práci? Zdraví? Nezájem? Nic mi nepřišlo fér. A tak jsem poprvé po letech napsala tchyni zprávu. Ne útočnou, jen obyčejnou. Jestli nechce letos dorazit. Odpověď přišla během minuty. Už něco má, ale oslavili to prý s Petrem (mým mužem) o víkendu. A že to přece stačí.
Zůstala jsem sedět s telefonem v ruce a hlavou mi vířily myšlenky. Cože? S Petrem? Jak jako s Petrem? Ten přece byl doma. S námi. Tedy… byl doma v sobotu, ale v neděli byl prý u mamky kvůli něčemu s autem.
Pomalu mi to začalo docházet
Po sedmi letech mi to došlo. Oni slaví narozeniny našeho syna zvlášť. Bez nás. Každý rok. V tichosti, potají. A nikdo mi nikdy nic neřekl. Ať už to byl záměr, nebo jen tichý konsenzus, bolela mě ta představa víc, než bych čekala.
Ten večer jsem seděla na balkoně, koukala do tmy a měla chuť plakat. Nešlo o dort. Nešlo o dárky. Šlo o to, že někdo cíleně vynechával mě z rodinného kruhu. Jako bych nebyla dost dobrá. Dost důležitá. Nebo snad dost vítaná?
Když jsem se Petra zeptala
Nemohl zapírat. Jen pokrčil rameny a řekl, že to takhle máma chtěla. Prý se mezi námi necítí dobře. A že když mu bylo řečeno, že ona chce slavit jen s ním, nechtěl to komplikovat. „Nechtěl jsem to řešit,“ řekl mi.
A já si uvědomila, že jsem těch sedm let byla jediná, kdo se snažil být v klidu. Kdo nechtěl dělat dusno. Kdo se snažil chápat. Jenže zatímco já držela klid, jinde se stavěly zdi. A nikdo mi o nich nic neřekl.
Co teď s tím?
Syn o ničem neví. Nechci ho tahat do našich tichých válek. Jen si říkám, jak dlouho se to dá udržet. A jestli je správné být pořád ta, co chápe. Když jsem se zmínila, že mě to mrzí, Petr mi řekl, že jsem zbytečně přecitlivělá. Ale co když nejsem?
Co když je v pořádku cítit zklamání? Co když je normální chtít být součástí rodiny, kde máte dítě s jejich synem? Nejsem konfliktní typ. Ale možná je na čase přestat ustupovat.
Bála jsem se, že přeháním
Jenže pak jsem se svěřila kamarádce. Ta jen vytřeštila oči a zeptala se: „A co jako slavil? S ním? Bez tebe? Každej rok?“ A najednou jsem věděla, že to není v pořádku. Že se neozývám, protože jsem si na to nějak zvykla. A že to neznamená, že je to v pořádku.
Letos ještě oslavu připravím jako vždycky. Ale už se nebudu omlouvat za to, že chci být respektovaná. Že chci být součástí. A že i když něco bolí, nemá se to dál tiše přecházet.
Lucie N., Brno
