Článek
Připravovala jsem oslavu narozenin mého partnera, chtěla jsem, aby se všichni sešli, popovídali si, užili si příjemný večer. Byla to první větší rodinná akce, kterou jsme pořádali u nás doma, a tak jsem si dala záležet víc než obvykle. Koupila jsem jeho oblíbené víno, připravila stůl s předkrmy, upekla dort, který jsem dělala podle receptu, co jsem poctivě hledala snad týden. Všechno připravené, svíčky zapálené, partnerovi se v očích zalesklo potěšení a mně taky, protože viděl, že jsem to celé dělala hlavně kvůli němu.
Hosté začali přicházet, u dveří se střídaly boty a kabáty, smích a pozdravy se nesly bytem. První přípitky, první talířky zmizely ze stolu, smích se mísil s cinkáním sklenic. A pak dorazila ona tchyně. Její pohled jsem znala, vždycky byl tak trochu zkoumavý, jako by neustále posuzovala, jestli jsem pro jejího syna dost dobrá. Přinesla kytici a krabičku pralinek, rychlý polibek na tvář, ale úsměv takový, že bych raději viděla upřímný nezájem než tohle nucené gesto. Všichni si sedli, konverzace plynula, já běhala mezi kuchyní a obývákem, abych dolila, co se vypilo, a doplnila, co zmizelo.
V jednu chvíli, když už se všichni trochu uvolnili, se rozhovor stočil na to, jak jsme se s partnerem seznámili. Někdo z jeho příbuzných chtěl slyšet náš příběh, a tak jsem začala vyprávět. Bylo to milé, všichni se smáli, když jsem popisovala naše první rande a malé trapasy, které se staly. A pak, z ničeho nic, zazněla ta věta. Tchyně se pousmála tím svým způsobem, který nikdy nevěstil nic dobrého, a před celým stolem řekla: „No jo, ty ses nám sem tak vetřela.“ Chvíli ticho, jen pár rozpačitých pohledů, někdo se zasmál tím nejistým smíchem, co spíš maskuje rozpaky než pobavení. Já jsem zůstala sedět jako přikovaná. Nejdřív jsem si myslela, že jsem špatně slyšela, ale ne, to slovo tam viselo ve vzduchu a nepříjemně pálilo.
Podívala jsem se na partnera, čekala jsem, že něco řekne, že se mě zastane, že situaci nějak zachrání. Ale on jen nervózně přežvykoval sousto, jako by měl plnou pusu, i když talíř před ním už byl prázdný. Pohledem těkal mezi mnou a svou matkou, ale neřekl vůbec nic. A to bylo snad horší než samotná věta. Ten pocit, když vás někdo shodí před všemi a člověk, od kterého čekáte podporu, mlčí, se nedá popsat jinak než jako studená sprcha přímo na srdce. Připadala jsem si trapně, ale ne kvůli sobě. Trapně za něj, že nedokáže vystoupit z role poslušného syna, i když jde o jeho partnerku.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli na to mám něco říct. V hlavě mi běžely různé odpovědi, od jízlivých poznámek až po to, že se zvednu a odejdu. Ale věděla jsem, že tohle by celou oslavu zkazilo úplně, a navíc bych byla já ta, kdo dělá scény. Tak jsem se jen usmála, i když spíš ze zdvořilosti než od srdce, a přešla to. Konverzace se přesunula jinam, ale to slovo se ve mně usadilo jako trn, který nejde vytáhnout.
Celý večer jsem pak už fungovala spíš na autopilota. Usmívala jsem se, nabízela zákusky, dolévala sklenky, ale uvnitř jsem myslela jen na to, jak je možné, že někdo dokáže zkazit tak pečlivě připravený večer jednou větou. Když hosté odcházeli, tvářila jsem se mile, ale jakmile se za posledním zavřely dveře, spadla ze mě všechna ta hostitelská maska. Partner se tvářil, jako by se nic nestalo, jen se mě zeptal, jestli pomůže s úklidem. Zeptala jsem se ho přímo, proč neřekl nic, když mě matka před všemi nazvala vetřelcem. Pokrčil rameny a řekl, že to tak nemyslela, že má prostě svůj humor. Humor? Možná pro něj. Pro mě to bylo jasné vyjádření toho, že mě pořád bere jako někoho, kdo do jejich rodiny nepatří.
Dneska už se na to dívám s menším odstupem, ale pořád mě to mrzí. Ne kvůli té větě samotné, ale kvůli tomu, že když přišla, zůstala jsem v tom sama. Že se nikdo neozval, nikdo nezměnil téma, nikdo se mě nezastal. Člověk si pak klade otázku, jestli má smysl se snažit, když vaše úsilí může někdo jedním dechem shodit na nulu. A jestli se dá vůbec někdy cítit jako plnohodnotná součást rodiny, když vám občas připomenou, že jste jen „vetřelec“.
