Tchýně mi řekla, že moje děti už nikdy neuvidím. A pak na mě podala žalobu

Že jednoho dne budu sedět s právníkem v kanceláři a poslouchat, jak se mě někdo snaží soudně donutit, abych své vlastní děti předávala tchýni na pravidelné návštěvy. Přitom to celé začalo úplně nenápadně.

Když se nám narodilo první dítě, byla nadšená. Přišla s obrovskou taškou dárků, rozplývala se nad miminkem a slibovala, jak bude ta nejlepší babička. Byla ochotná kdykoliv pohlídat, vozila kočárek po parku, chlubila se vnoučetem každému, koho potkala. A já si říkala – mám štěstí. Mám tchýni, která se zajímá, která pomůže. Jenže postupem času se její pomoc měnila v kontrolu. Začala mít pocit, že ví lépe než já, jak vychovávat děti. Že moje pravidla jsou zbytečná, nesmyslná, přehnaná. Dětem dávala sladkosti, i když jsem jí jasně řekla, že ne. Vzala je na výlet, ale neřekla mi, kam. Když jsem se jí na něco zeptala, tvářila se dotčeně. „Jsem jejich babička, mám na ně právo!“ A v tu chvíli jsem pochopila, že tohle nebude jednoduché.

Všechno se zlomilo, když jsem se rozhodla omezit její kontakt s dětmi. Nezakázala jsem jí je vidět – jen jsem chtěla, aby respektovala moje pravidla. Aby mi neodváděla děti bez dovolení. Aby mi neříkala, že jsem špatná matka jen proto, že je učím jinak, než vychovávala svého syna. Oznámila jsem jí to slušně. Očekávala jsem rozumnou reakci. Ale ona vybuchla. „Jestli mi chceš bránit ve styku s dětmi, tak je už nikdy neuvidíš!“ vykřikla. Byla vzteklá, v očích měla slzy, třásla se. Ale já už byla unavená z věčných hádek. Z neustálého vysvětlování, z pocitu, že musím obhajovat svoje rozhodnutí. „To je na tobě,“ řekla jsem klidně. A to bylo ono. Tímhle jsem si podepsala rozsudek.

Pár týdnů bylo ticho. Nevolala. Nenapsala. Dělala, jako bychom neexistovali. Upřímně? Myslela jsem si, že to nejhorší máme za sebou. Že možná potřebovala čas, aby se srovnala, a nakonec pochopí, že to, co dělám, není útok na ni, ale ochrana mých dětí. Pak ale jednoho dne přišel dopis. Od právníka. Otevřela jsem ho a málem mi vypadl z ruky. Tchýně mě žaluje. Žádá o soudní nařízení styku s vnoučaty. Seděla jsem na pohovce a nemohla uvěřit tomu, co čtu. Tchýně tvrdila, že jí bráním ve vztahu s dětmi, že psychicky trpí, že je to pro ni nespravedlivé a neúnosné. A co víc – že dětem ubližuji tím, že je od ní odstřihuji! Jako by byla jejich rodič.

První, co jsem udělala, bylo, že jsem si našla právníka. Byla jsem vyděšená. Co když má šanci? Co když jí soud dá za pravdu? Co když budu muset svoje děti každých čtrnáct dní předávat ženě, která mě nenávidí a považuje mě za neschopnou matku „Zachovejte klid,“ řekl mi právník. „Tohle není nic neobvyklého. Ale soudy většinou dávají přednost rozhodnutí rodičů. Většinou. Bylo mi špatně jen z představy, že někdo bude rozhodovat o tom, s kým moje děti musejí trávit čas. Soudní řízení bylo dlouhé a vyčerpávající. Tchýně předstírala, že jí jde jen o děti. Plakala. Říkala, že ji trápím, že ji týrám. Já tam seděla, poslouchala tu spoustu lží a přemýšlela, kdy se tohle všechno tak strašně zvrtlo.

Soudce se mě ptal, proč nechci, aby děti svou babičku vídaly. „Nechci jim zakazovat kontakt,“ řekla jsem. „Jen chci, aby respektovala moje pravidla jako matky.“ A pak jsem se podívala na tchýni. „A co kdybych já žádala soud, aby mi nařídil, že vy se mnou musíte trávit čas?“ zeptala jsem se. „Abych si každých čtrnáct dní mohla přijít k vám domů a říkat vám, co máte dělat?“ Tchýně na mě zírala. Soudce se pousmál. „To je velmi zajímavá otázka, paní.“

Soud nakonec rozhodl, že rodič má právo určovat, s kým se jeho děti stýkají. Dostala doporučení, že pokud chce děti vídat, musí respektovat pravidla rodičů. Neřekla ani slovo. Jen se na mě podívala pohledem, který říkal: Tohle ti nikdy neodpustím. A já? Já se poprvé za celou dobu nadechla. Bylo to peklo. Dlouhé měsíce stresu, obav, neustálého strachu. A přitom to celé bylo tak jednoduché: Moje děti, moje pravidla. A pokud je někdo nese jako součást svého života, měl by respektovat, že rodič je ten, kdo rozhoduje. A tchýně? Dodnes dělá uraženou.