Článek
První oběd, první ponížení
S přítelem jsme spolu rok. Všechno klapalo, dokud jsem nepoznala jeho mámu. Typická žena, která má ráda pořádek, všechno ví nejlíp a její slovo musí být poslední. Ze začátku jsem se snažila. Nosila jsem jí koláče, volala jí, ptala se na recepty. Chtěla jsem, aby mě přijala. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc si do mě rýpala.
Jednou jsme byli u nich na obědě a mezi řečí poznamenala, že „ty dnešní holky už neumí ani pořádně uvařit brambory“. Usmála jsem se, i když mě to bodlo. Přítel se smál, že to myslí v legraci. Jenže mně to legrace nepřišla. O pár dní později mi napsala, že by ráda přišla k nám, prý se podívá, jak to doma zvládám. Tak jsem si řekla fajn, udělám oběd, aby viděla, že se nemá čeho bát.
Kuchyně jako bojiště
Celé dopoledne jsem strávila v kuchyni. Pekla jsem kuře, dělala domácí knedlíky a zelí, prostě klasiku. Všechno jsem chtěla mít perfektní. Když zazvonila, měla jsem ruce od těsta, ale v srdci hrdost. Jenže první, co řekla, když vešla, bylo: „Tady to nějak divně voní.“
Usadila jsem ji ke stolu, podala oběd a čekala. Zvedla vidličku, zkusila sousto a s úsměvem řekla: „No, každý máme jiný vkus.“ A pak dodala: „Maso je suché, zelí přeslazené a ty knedlíky… ty bych teda nekoupila.“ Cítila jsem, jak se mi chce brečet. Přítel se smál a mávnul rukou, ať to neřeším. Ale já to řešila. Moc.
Pomsta, která chutnala hořce
Celou noc jsem přemýšlela, co udělám. Cítila jsem se poníženě. Tak jsem se rozhodla, že když už si myslí, že neumím vařit, ukážu jí, že to zvládnu po svém. O týden později jsme byli pozváni zase k nim. A když se tchyně zmínila, že by si dala něco lehkého, nabídla jsem se, že příště vařím já. Souhlasila, asi netušila, co ji čeká.
Připravila jsem tříchodové menu, které by zvládl málokdo. Polévku podle receptu z Thajska, hlavní chod francouzský coq au vin a dezert z malin a mascarpone. Všechno ručně, bez polotovarů. Stálo mě to nervy, ale výsledek stál za to. Když přišla, všechno vonělo a stůl vypadal jako z časopisu.
Ticho, které řeklo všechno
Když ochutnala první sousto, nezmohla se na slovo. Jen se rozhlížela po stole a občas kývla. Přítel mlčel taky. Atmosféra byla zvláštní, napjatá, ale pro mě to byl malý triumf. Po jídle řekla jen: „No, tohle bych doma dělat nemohla, to by nikdo nejedl.“ Ale viděla jsem jí na očích, že ji to vzalo. Že se jí dotklo, že jsem to zvládla.
Když jsme odcházeli, přítel mi pošeptal, že prý to bylo skvělé. Ale zároveň mě poprosil, ať už se s mámou nehádám. Jenže já se s ní nehádala. Chtěla jsem jen dokázat, že i mladá holka může umět víc než recepty z devadesátých let.
Co jsem si z toho vzala
Dnes už vím, že se nemá cenu přetvařovat kvůli někomu, kdo vás nikdy nepřijme. Můžu se snažit, být milá, vařit podle kuchařek z Michellinu, ale když někdo hledá chyby, vždycky si je najde. Od té doby s tchyní vycházím spíš na dálku. Přijdu, usměju se, popovídáme si o počasí a tím to končí.
Naučila mě ale jednu věc, že uznání, které nejvíc chceme, někdy nikdy nepřijde. A že to vůbec nevadí. Protože na konci dne nezáleží na tom, co si o vás myslí tchyně, ale jestli jste sami se sebou v pohodě.
Dnes vařím pro radost, ne proto, abych někomu něco dokazovala. Občas se mi něco připálí, občas se něco povede. Ale když sedíme s přítelem u stolu a smějeme se, je mi jedno, že jeho máma by řekla, že zelí je moc kyselé. Protože v tu chvíli vím, že tohle je můj život. A ten si ochucuju podle sebe.
Nikol, Plzeň
