Článek
Byl přesně takový, jakého jsem si vysnila. Dokud do našeho vztahu nezačala zasahovat jeho matka. Teď už vím, že některé ženy si berou muže. Ale já jsem si vzala i jeho matku.
Idylka, která netrvala dlouho
První rok manželství byl nádherný. Plánovali jsme budoucnost, bavili se o dětech, těšili se na společný život. Všechno bylo tak, jak má být. Jeho matka, paní Dana, se vždycky tvářila mile. Na první pohled se zdálo, že mě má ráda. Při rodinných setkáních mě chválila, říkala, jak je ráda, že si její syn našel hodnou a chytrou ženu. Jenže pak se něco změnilo.
„Tohle by měl Petr jíst, ne ty tvoje pokusy.“
Bylo to nenápadné. Zprvu jen drobné poznámky. „Petr vždycky jedl jinak. Nechápu, proč ho nutíš jíst tohle.“ Nebo: „Tohle není pořádná večeře. Kdybych mu vařila já, měl by aspoň pořádné jídlo.“
Smála jsem se tomu. Brala jsem to jako nevinné řeči. Ale nebylo to jen o jídle. Postupně komentovala všechno. Jak uklízím. Jak se oblékám. Jakým způsobem s ním mluvím. Jak si plánujeme život. A já jsem si pořád říkala: „Je to jen starostlivá matka, nic víc.“ Jenže pak si vzala Petra stranou. A všechno se změnilo.
„Víš, že tě nerespektuje?“
Začalo to nenápadně. Petr se začal měnit. „Měla bys víc uklízet, ne?“ zeptal se mě jednoho večera. „U nás doma to tak vždycky bylo.“ Nechápala jsem. Nikdy si na nic nestěžoval. „Ale vždyť máme doma čisto, ne?“ „Jo, ale máma říkala, že by to mohlo být lepší.“
Zarazilo mě to. Proč by měl můj manžel řešit domácnost podle své matky? A pak to pokračovalo. „Měla bys vařit víc českých jídel,** máma říkala, že si teď doma skoro nepochutnám.“ „Proč si bereš tuhle halenku?** Máma říkala, že ti nesluší.“ „Víš, že jsi na mě poslední dobou dost přísná?** Máma říkala, že bych si to neměl nechat líbit.“ A v tu chvíli mi došlo, co se děje.
Manžel už nebyl jen můj. Začal být její
Její slova mu pomalu ale jistě měnila pohled na náš vztah. Místo toho, aby si stál za mnou, začal zpochybňovat všechno, co jsme měli. A já začala cítit něco strašného. Jako bych bojovala s někým, kdo má nad ním větší moc než já. S vlastní matkou.
Jednoho dne přišla ke mně domů. Neohlášeně. „Musíme si promluvit,“ řekla a usadila se ke stolu. Cítila jsem, že něco není v pořádku. Nikdy se mnou takhle otevřeně nemluvila. A pak to přišlo. „Petr by měl mít jinou ženu.“ Zůstala jsem na ni zírat. „Co prosím?“
„On se vedle tebe mění. A ne k lepšímu. Začíná být jiný. Už to není ten Petr, kterého jsem vychovala. Potřebuje někoho, kdo mu bude dávat víc volnosti. Někoho, kdo bude poslouchat, co říká.“ Chtělo se mi smát. Chtělo se mi brečet. „Vy mi říkáte, že bych měla odejít?“ „Jen říkám, že on potřebuje něco jiného.“ A pak se usmála, jako by mi právě doporučila změnu účesu.
Nechala jsem ho, ať si vybere
Když se večer vrátil Petr, řekla jsem mu všechno. Že jeho matka přišla, že mi řekla, že bych měla odejít. Čekala jsem, že se postaví za mě. Místo toho mlčel. „Víš, že ona to myslí dobře,“ řekl po chvíli. A to byla ta chvíle, kdy jsem pochopila, že už není cesty zpět.
