Článek
Od začátku měl totiž potřebu vyjadřovat se ke všemu, co se kolem vnoučat dělo, a čím byly děti starší, tím víc se cítil povolaný k tomu, aby uděloval rady, i když jsem o ně v životě nestála. Nejprve to byly nevinné poznámky o tom, že bych měla děti více balit do dek, že jim dám špatné bačkůrky nebo že moc brzo vstávám a tím prý narušuji jejich spánek. Jenže jak plynul čas, z nevinných komentářů se stalo cosi, co už se nedalo přejít mávnutím ruky.
Největší problém nastal ve chvíli, kdy u nás byl častěji. Pořídili jsme si domek kousek za městem a on, protože je už v důchodu a bydlí nedaleko, k nám začal jezdit skoro obden. Na jednu stranu jsem byla ráda, že má zájem o vnoučata, a ze začátku jsem si říkala, že je dobře, když se děti potkávají s prarodiči. Jenže po pár týdnech se ukázalo, že jeho představa trávení času u nás znamená především sezení v obýváku a komentování všeho, co dělám. Sotva jsem otevřela ústa, měl potřebu dodat, jak bych to měla říct jinak. Každý můj pokyn směrem k dětem doplnil vlastní verzí. Já jim řekla, ať si jdou umýt ruce, a on dodal, že nejdřív mají odložit hračky. Já požádala, aby se uklidnily u stolu, a on okamžitě pronesl, že děti mají být hlasité, protože jsou přece malé. Ať jsem řekla cokoli, on to obrátil a okomentoval.
Zpočátku jsem to brala s nadhledem, i když mě to štvalo. Říkala jsem si, že ho to snad časem přejde. Jenže ono to naopak přerůstalo. Děti už začaly být zmatené, protože nevěděly, koho mají poslouchat. Já jsem jim dávala jeden pokyn, tchán druhý a nakonec z toho byl jen chaos a hádky. Byly chvíle, kdy už jsem ztratila nervy a zvýšila hlas, ale to ho ještě víc povzbudilo. Měl pocit, že musí zasáhnout, aby „děti nebyly zbytečně trestané“. V tu chvíli jsem měla chuť vybuchnout. Vždyť jsem jejich máma, znám je nejlíp, vím, jak na ně mluvit, a rozhodně nepotřebuju, aby mě někdo opravoval u každé věty. Navíc děti z jeho chování začaly cítit, že máma není ta hlavní autorita, že se její slovo dá zpochybnit, a to byla poslední kapka.
Když se to stalo poněkolikáté během jednoho odpoledne, už jsem to nevydržela. Seděli jsme u stolu, děti měly na talíři oběd a já je požádala, aby si nejdřív snědly maso a pak se pustily do přílohy. Jenže sotva jsem to dořekla, tchán do toho skočil, že naopak mají začít bramborem, protože tak to jedly i jeho děti a je to prý lepší na trávení. Děti se podívaly na něj, pak na mě, a já v tu chvíli praskla. Zprudka jsem se otočila a nahlas mu řekla, ať mě okamžitě přestane opravovat a radit mi. Že nejsem malé dítě, které potřebuje vedení, ale matka, která si své děti vychová po svém. Řekla jsem mu, že jeho komentáře mi už lezou krkem a že tím jen ničí respekt, který děti ke mně mají. Byla jsem tak vytočená, že jsem se ani nesnažila mírnit hlas.
V místnosti nastalo ticho. Partner se tvářil rozpačitě, tchán se nejdřív urazil a chvíli jsem si myslela, že vstane a odejde. Nakonec si jen odkašlal, cosi zamumlal a zbytek návštěvy už mlčel. Děti koukaly, co se děje, ale pro mě to byla obrovská úleva. Konečně jsem nahlas řekla to, co jsem v sobě dusila dlouhé týdny. Samozřejmě že jsem potom měla výčitky, že jsem na starého pána byla moc ostrá. Ale na druhou stranu, kolikrát jsem měla mlčet a nechat ho, ať mi rozvrací výchovu? Vždyť kdo jiný než já má právo rozhodovat, co moje děti budou jíst, kdy půjdou spát nebo jak se budou chovat?
Od té doby už to není tak časté. Tchán si dává pozor a já vím, že se musím ozvat, kdykoli by to znovu přeháněl. Není to ideální a asi nikdy nebude, ale aspoň pochopil, že moje trpělivost má hranice. A že respekt není něco, co si zaslouží jen on jako dědeček, ale i já jako matka. Protože rodina není o tom, kdo bude mít poslední slovo, ale o tom, aby děti vyrůstaly v klidu a věděly, koho poslouchat. A když už ani tohle někteří prarodiče nechápou, je prostě potřeba jim to říct nahlas.
