Článek
Na pásu pár věcí, ale dlouhá fronta
Byl čtvrtek večer, něco po sedmé, a v obchodě se tlačilo víc lidí, než bych čekal. Všichni pospíchali, nikdo se neusmíval. Vzal jsem si jen pár věcí. Chléb, mléko, máslo, pár jogurtů. Nic víc. Stál jsem ve frontě a přemýšlel, že bych si mohl koupit ještě pivo, ale nechal jsem to být.
Chtěl jsem být doma co nejdřív. Když jsem se konečně dostal k pokladně, přede mnou paní platila hotově. Obsluha jí počítala drobné snad věčnost, a tak jsem se v duchu uklidňoval, že hned po ní to půjde rychle. Omyl.
„Přiložte kartu. Ne, ne tak! Musíte ji nejdřív zasunout.“
Jakmile jsem položil svůj nákup na pás, pokladní se ke mně otočila a začala mi diktovat pokyny. Cítil jsem se trochu jako žák, který dělá všechno špatně. „Přiložte kartu. Ne, počkejte. Terminál to nebere. Zkuste ji zasunout. Ale pozor, čipem dopředu.“
Moc jsem nechápal, proč to musí komentovat tak hlasitě, když kolem nás stálo dalších deset lidí. Připadal jsem si trapně, jako bych neuměl zaplatit kartou. Jenže když jsem ji zasunul, terminál se rozsvítil, blikl a zase zhasl. „To se občas stane,“ mávla rukou pokladní, „zkuste to ještě jednou.“ Zkusil jsem. Zase nic.
Nepříjemné ticho a pohledy ostatních
Za mnou se začala tvořit fronta. Cítil jsem na zádech pohledy lidí, kteří už byli nervózní. Někteří si odkašlávali, jiní převalovali tašky z ruky do ruky. Pokladní mezitím zkoušela terminál vypnout a znovu zapnout. Mně bylo čím dál víc nepříjemně.
„Nešlo by to vzít u jiné pokladny?“ zeptal jsem se.
„Nemáme propojené systémy,“ odpověděla. „Buď zaplatíte hotově, nebo…“
„Nebo nic,“ doplnil jsem za ni.
Hotovost jsem u sebe neměl. Už roky používám jen kartu, stejně jako většina lidí kolem mě. A nešlo o žádný velký nákup. Něco přes tři sta korun. Jenže terminál prostě odmítal spolupracovat.
Rozloučil jsem se a odešel
Po několika minutách bez výsledku jsem to vzdal. Řekl jsem, že nákup tam nechám, a odešel. Pokladní se tvářila překvapeně, prý to ještě zkusíme. Ale já už neměl chuť zkoušet nic. Byl jsem unavený, podrážděný a cítil jsem se jako potížista, i když jsem vlastně nic neudělal.
Zvenku jsem se ještě jednou otočil k výloze. Viděl jsem, jak pokladní volá vedoucího. Můj nákup pořád ležel na pásu. Jogurty se pomalu ohřívaly, máslo se rozplývalo.
Absurdní svět bez hotovosti
Cestou domů jsem přemýšlel, jak zvláštní doba to je. Obchody nás nutí platit kartou, některé už ani neberou hotovost. Ale jakmile se něco pokazí, člověk je bezmocný. Všechno stojí na technice a ta má občas prostě špatný den.
Pamatuju si dobu, kdy měl člověk v peněžence pár stovek a nikdo se tomu nedivil. Teď se na vás dívají divně, když platíte mincemi. A zároveň vás nikdo nepřipraví na to, co dělat, když karta prostě nefunguje.
Malá situace, velké ponaučení
Možná to zní směšně, ale ta situace mě donutila zamyslet se. Jsme tak zvyklí na pohodlí, že zapomeneme na obyčejnou zálohu – pár bankovek v kapse, pro jistotu. Nikdy by mě nenapadlo, že mě selhání terminálu donutí odejít z obchodu s prázdnou.
Doma jsem si udělal čaj a díval se na prázdnou lednici. Měl jsem chuť se smát, ale spíš jsem cítil zvláštní směs bezmoci a absurdity. Kvůli pár stovkám jsem se cítil, jako bych selhal v nějaké moderní zkoušce dospělosti.
Na příště vím své
Druhý den jsem si v peněžence nechal pětistovku. Jen tak, pro klid. Ne proto, že bych nevěřil technologiím, ale proto, že si chci zachovat trochu jistoty. Vím, že se to může stát znovu, a tentokrát chci být připravený.
Zní to banálně, ale možná právě tahle drobnost dělí klid od stresu. A taky mě to naučilo mít trpělivost i když to někdy stojí pár minut studu u pokladny.
