Článek
Nečekala jsem, že to bude tak silné. Chtěla jsem si jen udělat radost. Byla středa večer, venku pršelo, děti spaly, a já – unavená z práce i domácnosti – jsem si sedla k počítači, nalila si víno a otevřela aukční web. Takové to toulání se po stránkách, kde nikdy netušíš, co objevíš. A přesně to mám na těch online aukcích nejradši. Není to o tom, že něco konkrétního sháním. Spíš čekám, co mi samo „přijde do cesty“.
A tehdy jsem ji uviděla. Malou bronzovou sošku. Byla skoro nenápadná, ale měla v sobě něco zvláštního. Takovou klidnou důstojnost. Jako když vidíš starou černobílou fotku někoho, koho jsi nikdy neznala, ale stejně tě dojme. Popisek u aukce říkal, že je stará, pravděpodobně z Evropy, 19. století, prý z nějaké pozůstalosti. Cena směšná – pár stovek. Řekla jsem si, že to zkusím. Stejně mám v knihovně prázdný roh, kam by skvěle sedla.
Přišla rychle. Zabalili ji s péčí, to musím říct. A když jsem ji poprvé vzala do ruky, vážila víc, než jsem čekala. Žádný laciný odlitek, fakt poctivý kus. Jenže pak jsem ji otočila. A tam… něco, co mi úplně sevřelo žaludek.
Na spodní straně podstavce, nenápadně, jakoby schválně schované, byl vyrytý symbol. Ne, nebudu psát přesně jaký – protože už ten pocit, který jsem v tu chvíli měla, úplně stačil. Byl to znak, který jasně ukazoval, odkud tahle věc pochází. Nacistická insignie. Možná stará, možná jen připomínka nějakého temného období, ale to je jedno. V tu chvíli mi došlo, že ať byla soška sebehezčí, já ji doma prostě mít nechci.
Představ si to – těšíš se, že sis pořídila něco krásného. Možná s historií. Možná s příběhem. Ale místo toho ti v ruce zůstane něco, co tě úplně ochromí. Něco, co s sebou táhne bolest jiných lidí, dobu, která roztrhala miliony osudů. Položila jsem ji na stůl a jen jsem na ni zírala. Byla krásná. A přitom tak špatná.
V tu chvíli jsem věděla, že ji musím vrátit. Ani na chvíli jsem nepochybovala. Napsala jsem prodejci, slušně a stručně. Odpověděl mi celkem rychle. Tvrdil, že o značce netušil. Možná jo, možná ne. Peníze mi vrátil bez řečí. Ale pocit, který jsem z toho všeho měla, ten ve mně zůstal ještě dlouho.
A taky mě to přimělo přemýšlet. Kolik takových předmětů koluje po internetu? Kolik lidí si domů přinese „historický artefakt“ bez toho, aby vůbec věděli, co vlastně mají? Já už se od té doby dívám jinak. Začala jsem si o těch věcech víc zjišťovat. O symbolech, znacích, o historii, o tom, co se smí a nesmí prodávat. Ne proto, že bych chtěla být odborník. Ale protože už nechci, aby se mi něco podobného znovu stalo.
Když jsem o tom řekla kamarádce, jen na mě zírala. „Já bych to ani nepoznala,“ řekla mi. A já si uvědomila, že většina lidí by to asi taky nepoznala. Ne proto, že by jim to bylo jedno. Ale prostě protože to nečekáš. Když vidíš krásnou věc, nepřemýšlíš nad tím, jestli za ní stojí něco znepokojivého.
Ale právě proto o tom píšu. Protože možná někomu dalšímu tohle pomůže otevřít oči. Neříkám, že se máme bát každé staré věci. Ale někdy se vyplatí dívat se pozorněji. Protože i krásné věci můžou mít minulost, kterou doma mít nechceš.
A já? Od té doby si dávám velký pozor. Už nekupuji nic bez toho, abych si pořádně přečetla popis. A hlavně – dívám se i tam, kam fotky většinou nemíří. Protože co nevidíš, může být právě to, co rozhodne.
